Debut "Hopes And Fears" vyvolal ten správný povyk. A ono se nebylo čemu divit, protože Keane na něm přišli se solidní dávkou emocí, které se vyplatí prožít i po dvaadvacáté, a ačkoli si na dva lokty potykali s patosem, stálo to prostě za to. Byli přesně tou kapelou, co ji u pivka kamošům zapřete, ale doma jejich cedlo točíte každou noc před spaním - vždy, když si esemeskujete se svou drahou polovičkou (či za jejími zády s drahou polovičkou někoho jiného). Až po tuhle metu nemám výtek. Druhé album "Under The Iron Sea" mě lehce zklamalo, protože... přineslo to samé. Ty samé emoce, ty samé drahé polovičky. Možná bylo stejně dobré jako debut, ale už se po něm sahalo o něco hůř. Ten patos byl zase o kousek blíže a ta euforie lehce opadla. Člověk si začínal klást otázky, jestli továrna na líbivé hity není tím roztomilým koťátkem v rozkvetlém poli nájemných malířů, co za dvě pětky kreslí bestsellery pro zahradní výprodeje. A tohle DVDčko, ač přináší hudbu, které leccos odpustíte, je nejen tím koťátkem, ale navíc i štěňátkem a holčičkou, co si pobryndala sukýnku.

Možná budu Keane křivdit, ale máme tady u nás nevyřešený problém s vnucováním cizího názoru. Politické klima, ač historické či současné, má tendenci být... tendenční. A proto mě dokáže zatraceně naštvat, když si od tohohle všeho chci odpočinout u velkolepého koncertu britpopového hudebního esa, jako jsou Keane, a Tom Chaplin (mimochodem, opět zpívá výborně - nic by si nezadal ani z Bradfieldem z Manic Street Preachers) vám o každé pauze vmete do uší, že sledujete naprosto fantastický koncert, že diváci jsou naprosto jedineční, že tahle hala něco takového ještě nepamatuje, že jste svědky události roku. Ale cožpak tohle divák (ať již ten v londýnské O2 Areně či divák televizní) neumí zjistit sám? Když pak po těch extrémně procítěných písničkách zůstávají Keane s hlavami skloněnými nad klaviaturami, začne vám celá show najednou připadat jako série videoklipů k instruktážnímu videu "Cesta do hlubin kýče". Vím, respektive možná už jen doufám, že to tak není, ale někdy se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu...

Nejsilnějším momentem, kterému jsem však věřil zcela, zůstává báseň Williama Butlera Yeatse "An Irish Airman Foresees His Death", kterou před úvodními tóny "Bad Dream" přečetl frontman skupiny The Divine Comedy Neil Hannon. V tu chvíli (a pět minut po ní) jsem si opravdu připadal, že sleduju naprosto ojedinělý koncert. Vůbec závěr celého vystoupení je správně namíchaný, a zůstane tak ve vás pocit, že po rozlučkovém tónu vám ještě jeden přídavek chybí, což není vždy úplně samozřejmé. Celkový dojem pak právě tato pasáž výrazně vylepšuje. Abych mohl ve chvále ještě chvilku pokračovat, zmíním se o skvělé práci osvětlovačů a o nápadité scéně, která (krom dvou mini pódií) nadchne jedinečným promítacím "plátnem" rozděleným do tajuplných varhanovitých sloupců. Po vizuální stránce Picasso šlehnutý Da Vincim.

Po stránce technické ale zamrzí ležérnost, s jakou bylo přistupováno k míchaní stereo zvuku, protože v něm jsou patrné poklesy hlasitosti, což není úplně košer. Ale pět-jednička šlape a troufám si říct, že jedinečnou akustiku londýnského stánku zachycuje naprosto věrohodně. Bonusy nezklamou, nenadchnou, není jich málo, ale mohlo jich být víc. Když to byla tak výjimečná akce, uvítal bych nějaký pohled zvenčí, ze kterého by šlo vyčíst napětí v tvářích čekajících fanoušků, přiblížit ticho před bouří (z tohoto hlediska udělají nejvíce asi bonusy na webových stránkách, které pomocí DVDčka odemknete). Líbilo by se mi taky důkladnější proplutí nádhernou O2 Arenou, ale i těch několik málo střihů z jejího interiéru, na které vyšel čas v rámci krátkého filmu, udělá své. Potěšil by i audio disk s nějakým tím reprezentativním výtahem, ale to už si doma uděláme sami, takže sere pes.

Rekapitulujme - živé DVDčko od Keane je naprosto výjimečné tím, že se nám snaží každou sekundu připomenout, že je opravdu naprosto výjimečné. Ale když se něco hodněkrát řekne, ještě to nemusí být pravda, víme?