Po čase se opět vracíme se seriálem We Love 90s, tentokrát se naše vzpomínání na minulou dekádu zastavilo v roce 1996. Osmý díl vám prozradí, co nám zůstalo v paměti z roku, kdy se konala letní olympiáda v americké Atlantě, počítač Deep Blue porazil Garryho Kasparova, skončila první válka v Čečensku, Bill Clinton se stal podruhé prezidentem USA a narodila se naklonovaná ovce Dolly a programovací jazyk Java. A co se dělo v populární kultuře? Pojďte s námi zpět do devadesátých let.

• Články věnované roku 1993 najdete zde - část první a druhá.
• Články věnované roku 1994 najdete zde - část první, druhá a třetí.
• Články věnované roku 1995 najdete zde - část první a druhá.

Cestovatelé časem:
B = Bourek
JB = Honza Balušek (musicserver.cz)
JK = Jana Kománková (Report, Radio 1)
KV = Karel Veselý (Karl Muzzik Lab)
MB - Miroslav Böhm (musicserver.cz)
PK = Petr Kolář (Lidové noviny)
V = Vít Čondák (Postcrap, New Music)

Stručné profily jednotlivých autorů si můžete přečíst ZDE.

---

The Prodigy

Parta kolem Liama Howletta se v roce 1996 dočkala svého zatím největšího komerčního úspěchu. The Prodigy v tomto roce vydali sice jen dva singly "Firestarter" a "Breathe", ale oba vedly britský žebříček a měly obrovský ohlas i mimo klubovou scénu. Následující rok jejich "Fat Of The Land" dokonce dobylo číslo jedna amerického albového žebříčku.

MB: Fascinoval mě klip k "Firestarter". Když na mě poprvé vybafl v "Esu", tak jsem z něho sice byl dost znechucený, ale na Prodigy se v tomhle období dalo zvyknout velice rychle. Na "Breathe" jsem už čekal s okousanýma nehtama.

PK: Věci z "Music For The Jilted Generation" pro mě byly zásadní spíš coby pro experimentátora s drogama, který si je vynucoval vždy, když musel někam se spolužáky ze střední a nechtěl už poslouchat "Macarenu" nebo další hrůzy té doby. Věci jako "No Good" či "Voodoo People" byly sice super, ale svým způsobem trochu zprofanovaný všema diskoškama atd. Jistě víte, o čem mluvím. Pak přišel "Firestarter". Mnohem větší nářez. Téměř do punku. A nic na tom neměnilo ani to "Eso", kde to vysílali hlavně kvůli předchozí desce. Koncert Prodigy na festivalu v rámci nějaké snowboardové akce byl super. Flint šplhal po několikametrové kovové scéně nad pódiem. Byli jsme zmaštění. Btw. Nedávno jsem jel sám autem do Olomouce. Navečer. Byla už tma. Zácpa na D1. V přehrávači právě Prodigy. Najednou koukám, že se všechno míhá a cítím se tak nějak "divně". Flashback. Nebezpečná, ale krásná záležitost.

V: Vidím, že Prodigy se stávají jednou z jistot tohohle seriálu:) To je asi nejvýmluvnější hodnocení jejich významu pro devadesátá léta a album "Fat Of The Land" bylo rozhodně jejich vrchol. Nejsem si teda jistý, jestli tam byly větší nářezy než "Voodoo People", ale je pravda, že někdy v té době Howlett prohlásil, že "No Good" bylo skoro eurodisco a že nic takového už nikdy nechce vydat. Zdá se, že nekecal. Chemical Brothers se se "Setting Sun" docela snažili, ale "měli značný odstup na vedoucího závodníka".

JK: Pro mě byla určitě lepší "Music For The Jilted Generation" než "Fat Of The Land", tam mi přišli už trochu moc jako "strašidla pro maminky rebelujících teenagerů" a taky sem moc nežrala Keithův zpěv - nicméně živě a s písničkama z "Jilted" a předchozího alba pro mě byli Prodigy vrchol tehdejší scény. Ukázali, že kapela, jejíž doménou je elektronická muzika, se může rovnat rockové. Takoví Angličani to dávno věděli, ale když člověk žil v Čechách a musel tu scénu - všechny ty Underworld a Chemical Brothers a Aphex Twiny a Orbital (dneska už pomalu dinosaury) - pořád obhajovat před máničkama, bylo to jaksi jiné. (Trochu tristní vědět, že v roce 1996 si už Pulp dělali v písničce "Sorted For Es And Whizz" srandu z klišovitosti a jednostejnosti rave parties pod širým nebem, zatímco u nás byly ještě poměrně horkou novinkou.)

JB: Singly z "Jilted Generation" mi přišly fakt spíš jako disco, jen trochu divný disco. Zato singly z "Fat Of The Land" byly nářez. A přitom to po prvotním zhnusení rádi poslouchali posluchači spousty žánrů. A klipy taky udělaly svoje.

B: A musim říct, že právě to, jak byli Prodigy oblíbení mezi posluchači jinejch žánrů, mě na nich nejvíc štvalo. Úplně si vzpomínám na ty kecy, jak je tahle elektronika lepší než zmiňovaný Orbital, Underworld, Chemical Brothers. Možná je to blok z tý doby, ale mě Prodigy nikdy nebavili a zůstalo mi to do teďka.

V: To bude nejspíš tím, že uvnitř to sice byla elektronika, ale navenek to znělo už skoro jako rock a tahle finta způsobila, že Prodigy uspěli i v USA, kde elektronika tradičně nefunguje.

JK: No, fakt je, že se chytli v momentě, kdy jim přibyla kytara a Keithův "zpěv".

---

Šmoulí super disko show

Nechat populární animované modráky zpívat do rytmu disco coververze aktuálních hitů, to byl opravdu nápad za všechny peníze. Výsledkem byla jedna z nejprodávanějších českých desek posledních patnácti let a nevratná újma na vkusu celé generace.

KV: Disko show?! To já poslouchal Šmouly ještě, když s nima zpívali Darinka Rolincová a Pavel Horňák!

MB: Moje mladší sestra si koupila kazetu a točila ji ve dne v noci. Zlostí jsem pálil všechny samolepky Taťky Šmouly - teda Papy Smurfa, samozřejmě -, které jsem jako prcek od našich dostal.

JK: Bože, díky, žes mi dal staršího sourozence a ne mladší kus, který by takové hrůzy vyžadoval. Tohle mi někdo pouštět doma, hu!

PK: Jo, jo, pamatuji si zmutované hlasy několikrát zrychlené ve studiu, které skřehotaly do jakési tucárny. Šlo to mimo mě. Stejně jako KV jsem měl Šmouly spojené ještě s Darinkou a jejím Škriatkom. Celá ta šmoulí tucárna, o které je tu řeč, tak pro mě znamenala jediné zjištění: že Lou Fanánek Hagen za prachy otextuje fakt všechno. Tehdy to pro mě bylo skoro stejně smutné jako jeho vychvalování Orlíku v zeleném bomberu a s pleškou a dnes už "legendárním" náckovském koncertu, který je dosud k vidění na YouTube.

MB: Ale Fanánek má i tak můj respekt. Dokázat v textech oslovovat dnes již vysloužilé nácky či hospodské lamače kostí a zároveň promlouvat ústy kreslených pidihrdinů do duše již druhé generace dětí školkou a čerstvě školou povinných...

JK: Bojím se, co provedl s mým milovaným Čtyřlístkem, jemuž právě vychází CD s Fanánkovými texty...

JB: My jsme nějakou náhodou už roky předtím, než Šmoulové dorazili do Česka, měli s bráchou francouzský comics a vinylovou desku s francouzskýma písničkama (ne, neumím francouzsky), takže jsme je znali pod označením Les Schtroumpfs (počeštěno na "Štrumpfi"). Už si to moc nepamatuju, ale mám pocit, že ty písničky byly o hodně lepší než disco kolovrátky v české verzi. Jenže mi neskutečně vadilo, když to Češi přeložili jako Šmouly, takže když začali ještě i česky zpívat...

B: K tomu nemám co dodat. Snad jenom, že jsem - asi stejně jako vy - slyšel kus toho Čtyřlístku a nestojí to za řeč.

PK: Bobík říká: "grwrrrrrr!!!"

---

Rok hudebních filmů: Trainspotting a Šeptej

Do kin v roce 1996 zvaly zástupy zájemců dva filmy, v nichž významnou roli hrála hudba. A drogy. Zatímco britský "Trainspotting" natočený podle románu Irvina Welshe sbíral ceny po světových festivalech, v Česku jsme si hýčkali "Šeptej" s podtitulem: Na křídlech adrenalinu, lásky a fantazie. Oba režiséři - Danny Boyle i David Ondříček - se s nimi odpíchli k velké kariéře, což se dá tvrdit i o hlavních hrdinech Ewanu McGregorovi a Tatianě Vilhelmové.

PK: "Trainspotting" přišel po jednom, řekněme, pro mě těžším období. Šel jsem na něj tehdy do kina Kotva se stejně postiženou kamarádkou a ex-přítelkyní. A zrovna do Kotvy na Republice. Lidi se smáli, když jsme se na sebe významně koukali a mačkali si ruce, my se smáli, když zbytek sálu mlčel. Takže tak. "Šeptej" bylo dost slabý, ale na český poměry hezkej pokus. Hudebně? "Trainspotting" rulez!

JB: Naštěstí nepostižen jakýmikoli drogami (i trocha tvrdého alkoholu mě spolehlivě hned uspí) to pro mě bez předchozí přípravy byla drsná komedie o těch feťácích. Jakože dobrý, ale nic, co bych musel vidět dvakrát. Pro některé to asi byla generační výpověď, pro mě jen důkaz, že drogy jsou svinstvo a ti, co jich berou moc, jsou vymaštěnci.

JK: Jela jsem do Varů na tehdejší ročník festivalu z nemalé části kvůli "Trainspottingu" a moc se mi to líbilo, doteď se mi vybavuje atmosféra ztichlého sálu v Thermalu, kterej jen čučel, jak smažka přišla o mimino. Jeden z mála filmů, který nezprasil knižní předlohu. Kromě toho šlo o vzácné spojení působivého filmu a grafické identity, která se stala na pár let referenční. Ta slavná fotka, kde stojí herci v řadě a přes ně jde ten oranžovobílý nápis, inspirovala kdekoho, jeden pražský bar to opráskl úplně a desítky dalších aspoň trochu. A ty titulky s čárovým kódem mě tehdy odvařily. Celá práce tehdejšího Tomato (londýnského grafického studia, kde dělala část členů Underworld) se mi tehdy náramně líbila.

MB: "Trainspotting" pro mě znamenal jedno - "Born Slippy/NUXX". Moje přítelkyně tu písničku milovala a vždycky mě tahala na parket. Ale tu první půlku mám i přesto docela rád... Jo, a "Šeptej" pro mě objevilo Muchowa. A na "You Know" jsem zase tahal na parket já ji. Myslím, že ona tu písničku dneska nesnáší...

JB: "It's Always You" se to jmenovalo.

JK: Na "Šeptej" jsem šla s tím, že tam hraje pár mých známých, ne, že bych čekala nějaký skvělý film. Dočkala jsem se zhruba toho, co jsem předpokládala - jaksi to pro mě nebyl příběh, který by mi vzal dech. Ale dodneška si vybavím pár působivých momentů, mělo to svůj význam i vizuálně, špatné to nebylo.

PK: No dobře, třeba ta zmaštěná doga...

JB: Na "Šeptej" byla nejlepší deska Colorfactory. Dodneška si ji občas pustím.

---

Trip pop

Ponurý trip hop v roce 1996 vystřídala jeho komerčnější a světlejší podoba, kterou jsme si pracovně nazvali trip pop. Vedle elektroniky samozřejmě nesměla chybět pokud možno krásná zpěvačka. Everything But The Girl slavili ojedinělý úspěch s "Missing" (druhé místo amerického žebříčku), Olive bodovali s "You're Not Alone" (o rok později v reedici dosáhl singl na jedničku britského žebříčku) a Lamb vydali svůj výtečný eponymní debut. Do stejné škatulky si můžete zařadit třeba ještě Mulu, Hooverphonic nebo Breakbeat Eru.

V: Nevím, jestli mě někdo podpoří, ale tohle považuju za poměrně výrazný trend. Najednou se objevilo poměrně hodně skupin, které stavěly na taneční elektronice, ale přitom to byly spíš zasněné písničky zpívané něžnými zpěvačkami. A nechci slyšet, že to byl trip hop! :) Tahle vlna byla mnohem popovější a místo hiphopových loopů se objevovaly spíš prvky drum'n'bassu, takže třeba k Trickymu to myslím mělo dost daleko. Ale hlavně to byla kombinace, která mi v té době připadala naprosto neodolatelná.

JK: Myslím, že máš recht. Jen bych snad víc diferencovala - kvalita oduševnělých EBTG a Lamb se s poněkud kýčovitými a schematickými Olive a přeceněnými Hooverphonic nedá, myslím, srovnávat.

KV: Dle mýho to souvisí s pokusem posunout drum'n'bass a celou tu vlnu víc do komerce. Viz třeba Breakbeat Era. Ono to možná tak nevypadá, ale holka za mikrofonem znamená +50 tisíc prodaných desek. Říkejte tomu sell-out, ale Substance a Decoder (Kosheen) či Roni Size a DJ Die (Breakbeat Era) si zasloužili po všech těch undergroundových singlech vydělat nějaký peníze, a tak někde sbalili folkovou zpěvačku s obstojným obličejem a vytřískali z toho co šlo.

JK: Ale Breakbeat Era byla hustokapela spíš než výprodej. V té době mi už dnb pomalu přestával připadat zajímavej, ale tahle parta, hlavně ta eponymní písnička, jela!

V: No jo, na Breakbeat Era bych si dneska bez nápovědy nevzpomněl a zmínku si určitě zaslouží. Z pohledu zapřisáhlých clubberů se to určitě jako sell-out bralo, ale já jsem to pronikání dnb do mainstreamu bral spíš jako vítané oživení. Dnb bylo najednou všude, o svoji verzi dnb se tehdy pokoušeli dokonce i Pet Shop Boys! "Betrayed". Stejně ale bylo zvláštní, že dnb se automaticky považovalo za součást taneční scény a přitom se na to skoro nedalo tančit. V klubech se tehdy hráli spíš Prodigy nebo Chemici a když jsem párkrát někde slyšel "Cotton Wool" od Lamb, tak to pokaždé spolehlivě vyčistilo parket.

JK: Ale dalo (se na to tančit)... V roce 1995, když do Prahy přijela Björk a před ní hrál Goldie, jsme s kolegy dělali s Goldiem rozhovor. Myslím, že to byl Standa Zíma, kdo se ho zeptal, jak na dnb tancovat, a Goldie rozhodil rukama: "just follow your instincts, man!" Pravdu děl.

V: Já jsem následoval, ale lidi nenásledovali.

JK: Tehdy ne, ale ono se to později rozlezlo jako houba a teď to ne a ne zmizet. KAŽDOU sobotu volají do R1 nějaký zhulenci a "pustam ňákej dramík" (a jak se vztekaj, dyš nepusťym!).

---

Festival Jam

Festivalové sezóně tehdejší léto jednoznačně dominoval ambiciózní Festival Jam v produkci 10:15. Byl skoro konec školního a do Kempu Džbán se na dvoudenní akci přišlo podívat opravdu hodně lidí. Mezi hlavními hvězdami byli Iggy Pop, Ministry, Jesus Lizard, Frank Black nebo Shane McGowan.

PK: Spousta piv předem, pak láhev nějakýho likéru babky našeho kytaristy George (říkalo se jí Jaga), telefon, že je možnej vstup zadarmo, jízda na voji tramvaje na Džbán, nějaký špeky. První tři písničky Iggyho, snaha vylézt přes zábradlí na pódium, vyhazov od pořadatele, okno, zmátoření se a dobývání na šatnu účinkujících s požadavkem: chci se jen na chvilku vyspat, cesta domů bez koruny v kapse, snaha chytit taxíka s úmyslem: nechám se odvézt a pak si rozbít držku, nějaké vlídné slečny bydlící někde poblíž, velké kozy v mém obličeji, probuzení, otázka: kde to jsem a jak se jmenuješ, zbabělý úprk za Georgem, hodnocení koncertu v hospodě U Jagušky na Palmovce, konec u Jagy doma. Takže tak.

JK: Jam byla sranda! Tehdy mě nejvíc odvařil Iggy - na rozdíl od Jourgensena z Ministry neměl žádný rekvizity, jen to svoje nepravděpodobný tělo, který rozpínal, že by jeden střelil (trochu sem měla strach, že do něj v tu chvílí někdo fakt střelí, on si o to nějak říkal - byl skvělej, jen se prostě tak vyzývavě rozpřahoval a vypínal). A samozřejmě písničky, který nejsou nikdy špatný. Iggyho mám fakt ráda, je vtipnej a chytrej a svůj... Asi tři roky na to jsem dělala korektury jeho autobiografie "Chci víc" a fakt jsem se bavila - Iggy vyrůstal v karavanu a chodil do školy pro bohatý děti z maxibaráků, protože fotr si umanul, že kluk bude mít pořádný vzdělání. A spolužáci mu strašně záviděli a on se naparoval, že má jako dobrodružnější bydlení. Taky si z toho Jamu pamatuju, jak někdy při Ministry Alex Švamberk v transu bubnoval do popelnic. A Honza Dědek naháněl na rozhovor Shanea McGowana a říkal, že nemá skoro zuby a snad se už ani neumí podepsat.

---

Vzpomínání na rok 1996 bude pokračovat druhým dílem, v němž si posvítíme na nečekaný úspěch Nicka Cavea, strahovskou seanci bratří Nedvědů, smrt rappera Tupaca Shakura, Madonnu ve filmu "Evita" a comeback Sex Pistols s jejich pražským koncertem.