Kolega Miroslav Böhm v hlavní recenzi chválou nešetřil: Radiohead si od něj vysloužili vysokou známku devět. Za co? Deska v sobě skrývá něco z "OK Computer", jinde si zase půjčuje z "Kid A", ale nic z toho vás nenaštve, spíš budete tiše sedět a zadumaně poslouchat. Radiohead jsou po čtyřech letech zpět a k tomu ve formě, o tom není pochyb. Pětka redaktorů musicserveru se shodla na hodnocení, které se v průměru vyšplhalo na solidních dvaasedmdesát procent.

---

Michal Koch - Okouzlující krása (9/10)
Vztah ke kapele: Vlastním dvě desky, a sice "OK Computer" a "Kid A".

Párkrát jsem už do makrorecenzí přispěl. Mám ve zvyku si vždy dříve, než začnu psát, přečíst hlavní recenzi, abych pokud možno neopakoval již vyřčené. Co ale dělat, když kolega Böhm má nejen naprosto shodný názor jako já, ale navíc své dojmy z novinky Radiohead popsal tak výstižně, že ať dumám, jak dumám, nemám k tomu vlastně co dodat? Tak snad jen tolik, že oproti "OK Computer" a "Kid A" je "In Rainbows" méně rozbitá, méně se koupe v psychedelických vodách, o trochu méně experimentuje. Ale možná o to silněji se mě vnitřně dotýká a oslovuje mě. Při poslechu cítím zvláštní kombinaci dojetí, radosti a uvolnění. Okouzlující krása, měl-li bych být stručný. A já si při poslechu předsevzal, že tentokrát si ale už opravdu diskografii Radiohead doplním. A nekamenujte mě, že jsem to měl udělat už dávno. Nejsilnější moment novinky? Phil Selway a jeho bicí ve všech skladbách. Co předvádí, je vskutku geniální. Ale to už Mirek taky psal, že?

Ondřej Pravda - Poprvé nepřekvapiví Radiohead (8/10)
Vztah ke kapele: Radiohead mám, znám komplet, hodně se mi jejich hudba líbí, ale nikdy jsem nebyl ten fanatik, totiž fanoušek, který ulítává úplně na všem.

Nesouhlasil bych s kolegou, že nová deska je něco, co jste v životě neslyšeli. Neopakují se, na to jsou příliš dobří, ale asi poprvé mě album Radiohead nepřekvapilo. Ne že by muselo, ale u téhle kapely se zatím vždy něco nečekaného, originálního dostavilo. Na novince lze asi poprvé slyšet již použité polohy. To ale dohání atmosféra. Na celkově hodně poklidné desce se Yorkovi a spol. podařilo udělat materiál bez hitů, myšleno na první poslechy výrazné písně. Ačkoli začátek nahrávky předešlou větu relativizuje. Síla písní se neztratila, jen je ukryta uvnitř. A dobře, nutno hledat. Postupně se krása nových skladeb objeví, je hodně niterná. Jednoslovně shrnutý dojem: usmíření (tady jasný souhlas s kolegou). I zvukově dochází jako by k rezignaci na dřívější složitost, většina skladeb zní nerevolučně; samozřejmě maje na mysli, že to jsou Radiohead. Jenže revolucí už Radiohead udělali dost, takže mají nárok na evoluci. I tu zvládají s bravurou, máte-li náladu na zklidnění, na kompaktnost, tak "In Rainbows" je hodně dobrá volba.

Karel Veselý - Důstojná rezignace na revolučnost (8/10)
Vztah ke kapele: Od lásky k vlažné nenávisti.

Těžko říct, jestli někdy v životě uslyším album, které by mě tak dostalo jako "OK Computer". Dodnes si pamatuji měsíce (a bylo jich opravdu hodně), kdy jsem s deskou žil. Na té infekci se určitě podepsala řada dalších okolností v mém životě, ale protože nejsem zdaleka sám, komu deska tak razantně vstoupila do života, o její kvalitě nebudu nikdy pochybovat. Taky ale vím, že Radiohead už nebudu nikdy tak milovat. "Kid A" jsem měl hodně rád, ale počínaje "Amnesiac" (a moc dobře vím, že vznikly na stejné session) se cesty mé a Radiohead nějak rozešly a "Hail To The Thief" považuju za nejnižší bod jejich diskografie (správně, i "Pablo Honey" mi přijde lepší). Nevím, do jaké míry v tom hraje roli nekritické zbožňování kapely jejími fanoušky, ale měl jsem pocit, že Radiohead u mě už skončili. S "In Rainbows" jsem byl trochu skeptik, ale po několika opatrných posleších jsem nabyl dojmu, že jde o příjemnou desku, která se dá i opakovaně poslouchat. Už nejsou tak revoluční jako na "OKC" nebo "Kid A", někdy na mě až příliš krasosmutní ("House Of Cards", "All I Need") a Yorkův hlas je utrápený až běda, ale pořád umí napsat písně, které mě položí na lopatky. Jmenovitě "Weird Fishes/Arpeggi" a "Videotape". Navíc je slyšet, jak je znovu baví společné hraní bez hromady syntezátorů. "In Rainbows" je důstojná rezignace na revolučnost, poznání, že když už to nejde vpřed, užijeme si to alespoň postaru. Není osmička jako osmička, tahle platí v kontextu diskografie Radiohead.

Antonín Kocábek - Pro skalní fanoušky ideální. Ale co ti ostatní? (6/10)
Vztah ke kapele: Respekt k důležitému jménu, ale nikdy srdeční záležitost.

Vždycky mě fascinovalo, jak jsou pro mladší následovníky inspirativní. Vždycky mě bavilo jejich zvukové hledačství. Ale co si tak pomatuji, do kolen mě nedostali nikdy. Takže hned na úvod je potřeba nalít si čistého vína: aktuální duhová novinka na tom nejspíš nic nezmění. A nepřijde mi vůbec jako náhoda, že se víc než o desce samotné všude mluví a mluvilo v prvé řadě o způsobu její distribuce. A co hlavně - od samotného začátku mám pocit, že tohle všechno jsem už od Radiohead slyšel. Ne, nemám s tím problém. Je tu skvělá produkce, za víkend by se podobná deska asi sotva natočila. (I když, je to vlastně plus nebo mínus?) Z alba mi nic nevyčnívá, nic mě neirituje, poslouchá se dobře, je to zkrátka normální pěkná nahrávka. Slovo pěkná bych zdůraznil. Prostě kulisa na úrovni. Jen nastíněné nálady mi nic neříkají. Tváří se to depresivně, ale depresivní to může být jen pro ty, co toho ještě málo ví. Tváří se to umělecky, ale spíš se to jen stylizuje. Balanc mezi indie scénou a popem, proč ne? Uvítal bych trochu obyčejnosti, nekašírovanosti, nevirtuální reality, velkých gest i slov. Jasně, lze jmenovat desítky desek, které letos vyšly a zmiňovanému titulu nesahají ani po kotníky. No a? Nikdy neříkej nikdy, možná se k té desce časem vrátím, ale zatím je příliš málo času a příliš alb, která mě baví o dost víc.

David Věžník - Jdu. (5/10)
Vztah ke kapele: Jsou mimo oni, nebo já?

Kdyby byl nějaký takový dotazník, ve kterém by byla otázka "Jaký je váš vztah ke skupině Radiohead?", musel bych napsat, že nijaký. Když kdysi dávno moje ségra ujížděla na "OK Computer", cítil jsem, že jsem mimo buď já, nebo ta partička. Čekal jsem, jestli se to s "In Rainbows" změní aspoň trošku. Ne. Jsem zase malej kluk a šplhám na vysokou zeď. Je za ní amfiteátr. Už z dálky jsou slyšet tóny. Nějaký koncert. To mě táhlo ven. Mé drobné prsty prokřehlé podzimním větrem se dotkly vrchu zdi a já se můžu přitáhnout, abych viděl, co se dole děje. Kapela. Kytary někdy přeboostřené, někdy akustické. Střídají je. Někdy nejsou úplně sladěné. Ostré bicí. Smyčce, které si tykají s patosem. A pak ten zpěvák. Je taky rozcuchaný, jako já. Asi ho maminka ráno taky zapomněla učesat. Ach, maminka. A ten jeho hlas. Nelíbí se mi. Proč brečí? Někdo mu něco udělal? Kdyby se napřed vyplakal a pak šel zpívat, mohl jsem rozumět i textům. Takhle z toho nemám nic. Ta hudba zní jakoby zpoza druhé zdi naproti. Je plná ruchů a šumů a vůbec ji nechápu. Teda jen trošku, třeba nějaké pomalejší písně. Jenže je moc nedokážu nahmatat. A z rychlejších na mě nejde žádná energie. Nic. Ale to už na mě pískají kluci. Abych si šel s nima začutat. Jdu.

---

Album: Radiohead - In Rainbows
Průměrné hodnocení: 7,2/10
Celkový čas: 42:34
Skladby: 15 Step, Bodysnatchers, Nude, Weird Fishes/Arpeggi, All I Need, Faust ARP, Reckoner, House Of Cards, Jigsaw Falling Into Place, Videotape