Tři roky od vydání úspěšného alba "Mi Sangre", se kterým prorazil Juanes i za hranice španělsky mluvícího světa, přichází s další deskou. Možná by se dalo říct "s jejím pokračováním", protože se na novince pustil do práce s naprosto totožným týmem spolupracovníků, přičemž hudba, texty a kytary jsou jako vždy prací jeho samotného. Na rozdíl od svého předchůdce ale novinka slibovala spoustu tradičních kolumbijských rytmů, jako vallenato nebo cumbia. Juanes se ale rozhodl si do tradiční hudby své země zajít pouze pro inspiraci a okořenit jimi své rockové skladby. Možná by se dalo říct i obráceně, že oživuje rockem tradiční kolumbijskou hudbu. Celým tímhle procesem dal dohromady nahrávku, která sice nemá jednoznačné žánrové zařazení, jednoznačně se o ní ale dá říct, že je skvělá.

V Latinské Americe měl svou slávu jistou už se svým sólovým debutem. Se třetí "Mi Sangre" obletěl díky hitu "La Camisa Negra" snad celý svět a hrozilo nebezpečí, že tento úspěch zkrátka neunese a nestane se ničím jiným než továrnou na chytlavé skladby, které budou čím dál tím více postrádat jeho osobitost. Stal se ale úplně přesný opak. Juanes jako by se vzpamatoval a po dvou trochu nejistých deskách natočil nejlepší album své kariéry. Pokud jste si zamilovali zmiňovanou "La Camisa Negra", i na této desce čeká podobná nahrávka v podobě "Clase De Amor". Polemizovat se dá o tom, zda-li si Juanes snaží vybudovat jakýsi pro sebe typický styl či jde o pouhopouhé sebekopírování. Rozhodne-li se tuto skladbu vydat jako singl, stejně jako při "A Dios Le Pido" a "La Camisa Negra" rozhodně neprohloupí a postará se o další hit, na který si vybudují alergii i jeho vlastní fanoušci.

I když deska obsahuje několik výtečných balad ("La Vida... Es Un Ratico", "Minas Piedras", "Difícil"), dalo by se říct, že stojí především na rytmických skladbách, ovlivněných již zmiňovanou kolumbijskou hudbou. Pro styl cumbia typický akordeon se rozezní v jednom z nejlepších kousků "Tres", několik stylů se míchá v "Hoy Me Voy" a pozadu nezůstává ani rytmicky nejsložitější "Bailala". Stejně tak nechybí ani písně, které s latinskoamerickou hudbou nemají nic společného ("La Mejor Parte De Mí", "No Creo En El Jamás"), které už ale nedosahují takové jedinečnosti, jako ty dříve zmiňované.

O "La Vida... Es Un Ratico" se nedá mluvit ani jako o desce, se kterou se Juanes vrací ke svým kořenům, ani zdařilém experimentování. Juanes se zkrátka našel. Natočil album, které v sobě skrývá výborné chytlavé i náročnější skladby, přičemž každé z nich vtiskl svou osobitost.