Popu řízlého Latinskou Amerikou nemáme logicky v Evropě, natož na jejím východu, tolik jako za oceánem. Druhá deska "Un Día Normal" kolumbijského chlapíka jménem Juanes se zpožděním v Evropě ukazuje, proč jsou z něj za louží tak hotoví, že mu debut vynesl sedm nominací na Grammy.
Stejně jako pro většinu Čechů splývají latinskoamerické státy do jednoho neurčitého guláše, musí zase jim splývat Evropa. Pro rozlišení Kolumbie ve světě hudby může dost udělat mladík
Juanes, který je doma už hvězdou první velikosti. Ostatně sedm nominací na Grammy po jeho prvním sólovém albu v kategorii Latina a získání sošky Nejlepší nový umělec o něčem svědčí. V Evropě zatím boduje maximálně v kulturně blízkém Španělsku, k nám se jeho druhé album "Un Día Normal" dostává s víc než ročním zpožděním, i když už loni za něj posbíral pět sošek Grammy, mj. za nejlepší album a skladbu.
Pokud si řeknete
"šmarjá, další Enrique Iglesias nebo Ricky Martin", budete mít pravdu jen trochu. Na rozdíl od hvězdiček typu JLo, které jsou jen hezkým lákadlem pro business jejich producentů, je
Juanes přece jen lepší sorta. Na album složil všechny skladby kromě jedné, hraje na kytary a trochu si i zaaranžoval. Je jasné, že v latinopopu přijatelném pro masy se nějaké experimenty nenosí. Španělka s tím "správným" zvukem spolu s hybnějšími rytmy evokuje žhavější zaoceánskou kulturu spolehlivě, tak proč se víc snažit. A povinné balady musí přinutit dívky ždímat kapesníky.
Co má však
Juanes k dobru, je přece jen dospělejší zvuk než mají mnozí kolegové. Možná ho má na svědomí
Gustavo Santaolalla, známý producent španělsky zpívajících spíše rockových kapel (a mj. skladatel hudby k filmu "21 gramů"), ale spíše má vliv předchozí působení Juanese v rockové kapele Ekhymosis. Na zvuku kytar se nedá lehké koketování s rockem přeslechnout - třeba úvod a závěr "Desde Que Despierto" nebo sólíčka v "Día Lejano". A když se kytary skloubí s opravdu skočným rytmem (salsa to není, ale pro představu - něco podobného), vznikne dost slušná "Mala Gente". I syntezátory se zapojí, v tom nejlepším případě se podařilo spolu s kytarou vytvořit táhlejší a přitom překvapivě nenudnou skladbu "La Historia De Juan" se zvláštní atmosférou. Na desce
Juanes naštěstí hodně šetřil s pomalými skladbami, v baladě "Día Lejano" působí až příliš srdceryvně a ty umělé smyčce jsou moc. Někdy pomaleji začne, ale v refrénech už potvrzuje latinskoamerickou krev. I když úvodní hitovka "A Dios Le Pido" zní ještě moc jako tolik jeho kolegů a kolegyň ("Livin' la Vida Loca", že?) , následující vyklidněná Grammy skladba "Es Por Ti" se svižnějším refrénem se povedla víc a postupně se situace ještě zlepšuje. A jestli vás "La Paga" nepřinutí podupávat si do rytmu, to bych se divil. Pro ty, co dají na jiná jména, určitě zaujme mezinárodně úspěšnější
Nelly Furtado, se kterou si vystřihl docela příjemný duet "Fotografía".
Další výhodou Juanese je používaní rodné španělštiny. Nemohu si pomoct, ale když americké hvězdičky roubují na latinské rytmy angličtinu, není to ono. Tady, ačkoliv texty nejsou obsahově žádné perly, větší zpěvnost španělštiny dodává muzice tu špetku navíc. Jako učitel tohoto hezkého jazyka se
Juanes pro mladé dívčiny hodí víc než dobře, na fotce vzadu na obalu připomíná trochu Banderase.
Samotného mě překvapilo, že ačkoliv obecně mi tento typ hudby dostatečně zhnusily
Las Ketchup, JLo nebo thymolinoví Iglesias nebo Martin, desku (taky hezouna, samozřejmě) Juanese mohu slyšet bez velkého zhnusení a dokonce pár skladeb se mi líbí. Nebudu si ji pouštět celou často, ale jako vzorek slušnějšího latinpopu je víc než dobrá.