Jak moc je nutné představovat High On Fire, ti jsou zase ale mnohem zadumanější. V hledání společných rysů můžeme jít dál, mnohem dál, třeba až tam, kde je našli i High On Fire. Pomineme-li všechny rozdíly, přeci jen máme něco společného. "Death Is This Communion". Smrt byla, je a bude tou jedinou společnou vlastností všech. Matt Pike to ví a vy byste tomu měli věřit. Stejně jako byste měli věřit, že "Death Is This Communion" je zatraceně povedené album.

"Death Is This Communion" si rozřezává paty z toho, jak nekompromisně běží po hraně mezi hmatatelnými vlivy z minulosti a snahou o současný zvuk. Neustálý pohyb mezi Slayer, Black Sabbath, dostatečně osobitým Pikeovým rukopisem a charakteristickou Kenselovou rytmikou, která neustále přebíhá z jednoho tomu na druhý a v celku zahušťuje skladby tak, že by se do nich nevešel ani paprsek světla. Se sluchátky na uších se člověk nemůže zbavit pocitu, že každá skladba High On Fire je nezadržitelným strojem, který dopředu žene neúprosný velký buben a síla Pikeova hlasu, který může najít srovnání snad jen u Lemmyho Kilmistera.

Absolutního naplnění dostane tento příměr ve chvíli, kdy se ozvou první slova "Rumors Of War", jíž by snad nedokázal zastavit ani Lemmy; ani za cenu velké "Sacrifice". Na celém albu High On Fire je jasně cítit, že časy Pikeova neustálého rauše na "Dopesmokeru" se Sleep jsou už definitivně minulostí a s Desem Kenselem spíš než cestu pomalého a rozmazaného světa se splývajícími hranicemi volí rychlou smrt. Občas se svými riffy ke svým stonermetalovým kořenům přihlásí, například v "Ethereal" nebo v titulní "Death Is This Communion", ale ani tam ho Des Kensel nenechá potáhnout a žene ho s vervou neustále vpřed.

Přestože jsou skladby nabité tak, že se do nich už nic navíc nevejde, zbývá místo na nějaké ty slabiny. Je ho tam sice zatraceně málo, ale je tam. Tou největší je až příliš dokonalý zvuk desky z ucha Jacka Endina, který čistí špínu z riffů Pikeovy devítistrunky, čímž dělá hudbu méně uvěřitelnou. A druhou, pro mě podstatnější, jsou sóla Matta Pikea. Pike je bezesporu král riffů, ale sólování v jeho podání přichází občas nevhod, například v "Ethereal", a vždy zní jako mňoukání koček v psím útulku. Zkrátka asi tam patří, ale jenom tak trochu, okrajově.

PS: v sobotu 24. listopadu koncert s Pelican v Praze!