Na webových stránkách Gogol Bordello je rubrika "Press", pod ní najdete "Album Reviews". Stačí kliknout a na monitoru blikne role hajzlpapíru, na němž svítí jména věhlasných světových časopisů a deníků, které o kapele referovaly. Většinou ji chválily. Někdy fakt hodně. Jenže koho to zajímá? Kapela je šoupla na toaleťák, čímž dala jasně najevo, jak moc jí jde o to, aby ji ostatní chválili, aby ji měli rádi novináři. Dobře vám ale radím, tyhle šílence z New Yorku poslouchejte. I když jsem tím sám proti sobě, protože tohle všechno píšu rovnou do záchodu; aspoň podle Eugena Hütze.

O žurnalistech lezoucích z žumpy v Česku něco víme. Gogol Bordello ale nejsou případ nahněvaného nerudného padesátníka, oni mají všechno na háku, média také. Na Wikipedii tvrdí, že o nich kdosi napsal, jak v sobě spojují Borata s televizní komiksovou postavičkou a že zní, jako kdyby si to The Clash rozdali s The Pogues ve východní Evropě. Jo, něco na tom je. Gogol Bordello nectí pravidla, jsou ztřeštění, jsou to punkoví kabaretiéři, jsou to úchylní tanečníci.

Eugene Hütz je diriguje ukrajinskou angličtinou, do mikrofonu napůl huláká, napůl zpívá a do toho určitě hltá stakany vodky. Kdykoli se "Super Taranta!" rozezní, před očima začne defilovat parta pomatenců, která při nahrávání demoluje studio vlastní výbušností. Hütz prudce rozhazuje rukama, jeho rachitická postava se epilepticky chvěje, nohy sebou škubou.

A to všechno skvěle zní. Hudba Gogol Bordello se totiž nejlépe přirovnává k fyzickému stavu. Je pohublá, naštvaná, ošlehaná chlastem a drogami (to je punk v nich), je rozlítaná, šlachovitá, prudce trhající (to je etno nářez z Východu, tedy vlastně od nás), je prudká, nepoddajná (ska). Ne, je toho moc, ale divokost a vlčí urputnost válcují všechno v dohledu.

Kdo někdy viděl Eugena Hütze, těžko si dokáže představit lepšího frontmana pro obhroublou partu, jako je tato šestka. Má v sobě něco z polského důstojníka, ukrajinského zedníka, anglického povaleče, newyorského intelektuála, cikánského temperamentu. Přesně taková je i hudba na "Super Taranta!". V podstatě neumdlévající tok energie, jako by záznam jednoho večírku, kde vyhrává cimbál, harmonika, saxík, do toho pár magorů mlátí do kastrolů a všichni strašně pijou a hulej. Cigarety bez filtru, ne trávu. Poslechněte si to, jedno z alb roku!

PS: Jestli je deska opravdu tak dobrá, jak tvrdím, se pokusíme rozlousknout také v makrorecenzi.