K Hudbě Praha mám (a myslím, že se to zdaleka netýká jen mé osoby) podobný vztah jako třeba k Rolling Stones. I jejich skalní fanoušci vědí, že nejlepší časy má kapela už za sebou, poslední nové skladby, které stály za řeč, už leccos pamatují, a skoro všichni členové mají do důchodu blíž než k pubertě. Přesto to ani trochu nevypadá, že by jim ubývalo nejen přívrženců a obdivovatelů, ale ani energie. Ta z nich na koncertech stále srší všemi směry a často jim v tom těžko mohou konkurovat mnohá ve všech směrech mladší seskupení. Hudba Praha se na pódiu s lehkostí baví a svou uvolněnost přenáší i na publikum. Aktuální koncertní deska budiž toho důkazem.

Už jen pamětníci si dnes vzpomenou na období, kdy se Hudba Praha repertoárově téměř distancovala od svého raného období, kdy působila pod názvem Jasná páka a kdy na koncertech věrní fans "jasněpákovské" hity vyvolávali zcela marně. Dvojité album z pražské Akropole, kde skupina oslavila své čtvrtstoletí, věnované památce předčasně zesnulého dlouholetého baskytaristy Jana Ivana Wünsche, čerpá sice z celé historie, ale ony počáteční dva roky existence tu zastupuje skoro celá polovina skladeb. Podobně jako před lety si v ní zahostoval a prapůvodního zpěváka Dádu Albrechta nahradil brněnský démon, fyzický básník a originální leader seskupení Ty syčáci Petr Váša. Spolu s ním nahrávka dostává punc čehosi výjimečného, něčeho víc než jen pouhého omílání letitých hitů, které publikum dobře zná a většinou zpívá s kapelou. Váša má sice občas sklony sklouzávat až k zbytečně teatrálnímu projevu, ten je ale na druhou stranu příjemným protipólem hospodsky chraplavému projevu kytaristy Michala Ambrože a jako vždy uječenému, charakteristickému zpěvu obou vokalistek. Ale jak bylo řečeno - tady se nikdo netváří, že by předkládal něco víc než syrový rock'n'roll. Na tomhle mejdanu to prostě pořád žije dost na to, aby někdo něco řešil.

Samozřejmě tu těžko mohou chybět nejprovařenější pecky z repertoáru, ale budiž ke cti kapely, že byly na světlo vytaženy i ty ne zrovna masově známé a často obehrávané kousky, ať už ze staršího ("Ráno", "Holka Tonka") nebo i relativně pozdějšího období ("Je to zlý", "Realita"). Ty jsou příjemnou vzpomínkou pro pamětníky a zpestřením pro dorůstající generaci obdivovatelů. Pro znalce pak může být zajímavé porovnávat aktuální aranžmá, často od těch původních nejen díky nástrojovým proměnám nemálo odlišná. Výborná atmosféra podání je pak živá nejen díky studiově nepřikrášlenému koncertnímu projevu, ale především hmatatelnému muzikantství, které nepotřebuje ani dnes nezbytnou image drsných rockerů, ani jakoukoliv přetvářku těch, kteří jsou příliš mladí na to, aby to, o čem zpívají, stihli prožít.

Hudba Praha je na téhle desce nadgenerační kapelou, kterou poslouchají (a nejspíš ještě nějaký ten čas poslouchat budou) jak pubescenti, tak jejich rodiče. Při poslechu tohoto koncertního záznamu však s překvapením můžete zjistit, že ona rebelská podstata rocku se nevytrácí ani po letech šedivění vlasů a narůstání pivních bříšek. A že si všichni můžeme s klidným svědomím za Ivana Wünsche dát panáka, protože jeho kolegové pořád ještě nesklouzli jen k přežívání a nechtěnému parodování sebe sama jako mnozí jejich souputníci. Ještě mě tak u téhle, už vlastně několikáté výběrovky napadá, že by taky konečně někdo mohl vydat tu část repertoáru Hudby Praha, která se dosud na deskách neobjevila. Těch písniček totiž není zrovna málo a soudě dle reakcí publika na tomto záznamu by rozhodně bylo pro koho.