"Oskar má pořád co na práci," naznačuje jeden z jeho pomocníků, zatímco vstupuji do útulného domácího studia, vytvořeného v malé podhorské chatě. Je proto jasné, že příprava debutu finalistky "Slovensko hľadá SuperStar" není nejvhodnějším tématem ke konverzaci. Přesto je o čem povídat. Rózsa, který letos vstoupil do Kristových let, patří k absolutní špičce slovenských producentů. Spolupracoval například s Dežo Ursínym, Mariánem Vargou, Davidem Kollerem nebo třeba - což ukazuje jeho žánrové rozpětí - s Filipem Jankovičem. Na kontě má více než padesát desek, u jejichž zrodu stál coby producent. A také album "Hrana" - posmrtný debut přítele Marka Brezovského. A v neposlední řadě je známý také tím, že studoval filmovou hudbu na prestižní Berklee College v americkém Bostonu. Leč nedostudoval ji.

Co tě vedlo k ukončení studia?

Než jsem šel do Ameriky, měl jsem vystudovanou bratislavskou školu orchestrálního dirigování. Pak jsem získal stipendium do Bostonu na studium kompozice filmové hudby. Jenomže americké školství má velice striktní zákony. Protože jsem měl za sebou třináct roků studia, na Berklee bych se dozvěděl pro mne zajímavé věci až v závěrečných semestrech. Přišlo mi jako ztráta času čekat ty dlouhé roky a studovat věci, co jsem uměl, jenom proto, abych měl papír z Berklee. To je jedna věc. Druhá byla ta, že jsem navázal kontakty s profesory. Takže jsem sice odešel ze školy, ale zůstal v Bostonu a pokračoval soukromě u nich. Dalším impulsem byla nabídka ze Slovenska dělat filmovou hudbu, což mi přišlo zajímavější - na bojišti se vždycky naučíš víc než na cvičišti. Poslední důvod byl ten, že stipendium, které jsem měl, mi pokrývalo jenom padesát procent nákladů. A když jsem studoval, nemohl jsem vydělávat, takže jsem se dostal do prekérní situace. Když mi došly peníze a ze stipendia jsem měl uhrazenou jenom půlku studia, neměl jsem dál za co studovat. Tak jsem ještě chvíli zůstal v Americe, něco jsem nahrál, pobyl v New Yorku a tak. Teď se tam chystám znovu.

Co máš v plánu?

V podstatě nic konkrétního. Mám tam kopec známých a kamarádů, kteří tam hrají různě po klubech. Takže se chystám si zahrát zase s kámoši. A taky změnit prostředí.

Před osmi lety jsi stál u zrodu projektu Hrana. Jak vznikl nápad nahrát hudbu tvého zesnulého přítele Marka Brezovského, a vytvořit tak jeho posmrtnou desku?

Byla to nutná tečka za důležitou etapou mého života. Když Marek zemřel, bylo jasné, že je třeba ty skladby nahrát. Když to nestihl on, vrhl jsem se na ně já, protože si myslím, že jsou velmi originální a jedinečné. A dobře jsem udělal, protože to má pro mnoho lidí smysl. Hlavně teda pro mě. Žít s vědomím, že existuje krásná hudba, ale nikdo ji nenahrál, je těžší, než v sobě najít odvahu ji nahrát.

Pokud se nepletu, album tehdy vyšlo v malém nákladu...

Hrana vyšla v omezeném nákladu tisíce kusů. Můj starý drahý přítel se rozhodl do toho se mnou jít a vydal to. Nebyli v tom žádní sponzoři ani nic takového. Těchto tisíc kusů se v průběhu osmi let, kdy to vyšlo, porozdávaly a poprodávaly. Takže možná udělá příští rok reedici. Protože je stále hodně lidí, kteří se mě na to ptají a kteří by to chtěli, tak o tom čím dál víc přemýšlím. To cédéčko rozšířím o pár nových věcí jakožto bonusů a vydáme je znovu.

Zbyla tedy z jeho pozůstalosti ještě nějaká muzika?

Zbylo toho hodně, mám doma ještě asi devět audiokazet s všelijakými nápady, motivy a nahrávkami zkoušek s kapelou a tak. Takže možná ještě někdy dojde k tomu, že se v tom pohrabu a povybírám z toho ještě nějaké další věci.

V jednom starším rozhovoru ses vyjádřil v tom smyslu, že byl Brezovský génius. Proč si to myslíš?

Ono to zní tak strašidelně... Mírou talentu, mírou rychlosti, intuice, mírou zralosti na svůj věk. Byl to výjimečný člověk i výjimečný muzikant. Léta po tom, co zemřel, se mi stávalo, že jsem si třeba ve třiadvaceti uvědomil, co ten člověk žil, když měl šestnáct nebo sedmnáct. On byl v jistém smyslu tak daleko, že byl stále sám. Po hudební stránce byl neskutečný. Byl schopný si sednout za klavír a čtyři hodiny v kuse hrát nádhernou hudbu, takový byl improvizátor. Vzpomínám na to, jak jsme v časech konzervatoře při večerech našli třídu se dvěma klavíry, zhasli světlo a hráli. Bylo to tehdy hodně o muzice.

Dá se říct, jak by dnes vypadala slovenská hudba, kdyby tady Brezovský byl?

Těžko říct. Ona se ta viditelná slovenská hudba nevyvíjí nějakým předpokládatelným směrem. Respektive vliv médií a té bakelitové šoubyznysové sféry je strašně silný. Takže si vůbec nemyslím, že by měl Marek sílu ovlivnit dění na Slovensku. Spíš myslím, že by si dělal svoji muziku a nesnažil se do toho nějak zabředávat. Protože ta slovenská pop music, aniž bych ji chtěl hodnotit, není synchronní ani s kvalitou, ani s obsahem, ani s výpovědí. Častokrát jsou to formule, které vždycky jen stejným způsobem vyplňují, protože jdou prostě na jistotu. Takže když se nějaký formát uchytí, zadefinuje a funguje, snaží se ho všichni vyvařit. Dokud nepřijde někdo jiný s něčím ještě jednodušším, stupidnějším, na co mají lidé ještě větší možnost reagovat. Víš, v té slovenské pop music se stala jedna zvláštní psychologická věc: dnes mají zelenou ti, kteří mají v projevu kus amatérštiny. Z psychologického hlediska je to velmi jednoduché - ti jednodušší lidé se s tím o hodně rychleji ztotožní. Je jim to bližší. Když uslyší nějakého Müllera, jak zpívá falešně, řeknou si: "Wow, je to sice velký Müller, ale i on zpívá falešně." A je to pro ně takové lidské, blízké. Kdybychom tu měli George Michaela, byl by odsuzován nebo nepřijímán, protože by byl moc dobrý. Je to z mojí strany asi pesimistický pohled, ale nevěřím tomu, že by se mělo něco zásadního změnit. V konečném důsledků ani Dežo Ursíny, ani Marian Varga nic nezměnili. Samozřejmě jsou akceptováni jako nejvýraznější osobnosti, jako lidé, kteří něco udělali pro vývoj slovenské hudby, ale když si pustíš rádio, uslyšíš něco úplně jiného.

Co vede mladého muzikanta k tomu, že začne brát drogy?

To nikdy není jeden důvod. Vždycky je to výsledkem velmi mnoha parciálních důvodů. Těch je fakt hodně a když se v jistém momentě protnou v průsečík, prostě se to stane. U Marka to bylo dáno tím, že byl hodně jiný a že byl hodně citově vyexponovaný. Navíc my zažili dobu, kdy to přišlo jako velký boom bez možnosti nějakých informací, jak to vlastně s drogami je. Byli jsme de facto první generace, která s tím po revoluci měla nějakou přímou zkušenost. Jak říkám, je to kopec faktorů. A samozřejmě i hledání. Drogy jsou na jedné straně velmi nebezpečná a temná záležitost, ale na druhé straně dávají jistý impuls, který v tom světě nehmatatelné sféry nabídne nějaký pohled na věc nebo ti otevře nějaký průtok, který je za normálního stavu uzavřený. A to jsou věci, které se s hudbou, jež tyto kódy nese, velmi pojí. Takže hudba a drogy jsou za jistých okolností spojené nádoby. Netvrdím, že je to nutná součást muzikantství, ale někdo se tomu prostě nevyhne.

Co pomohlo tobě, že ses ze závislosti dostal?

Zase to byl kopec drobných detailů. U mě se to jednoduše dostalo do bodu, kdy nebylo jít kam dál. Na rozdíl od Marka jsem neměl ty koule vpálit si smrtelnou dávku.

Viděl jsi "Trainspotting"?

Ano.

A probíhá to zhruba nějak tak, jako v tom filmu?

Jo. A někdy i mnohem brutálnějším způsobem.

Pojďme radši dál. Mezi mnoha interprety jsi produkoval i desky Richardu Müllerovi, o kterém už dneska byla řeč. Jaký máte vztah?

Richard je komplikovaná osobnost. On je zvláštní člověk, velmi chytrý, velmi citlivý, dokonce někdy až moc. Vůbec ho nechci soudit, ale je to člověk, který má své životní a psychické výkyvy, od kterých se odvíjí kopec jeho avantýr a situací, které udělal. Protože on má období, kdy je nejmenší člověk na světě, je velmi kreativní a optimistický a v jedné chvíli padne do těžké deprese a destruktivní nálady. Je zlý a tak dál. Myslím, že z toho vyplývají všechny problémy, které on s lidmi kolem sebe má. Můj vztah s ním je karmaticky zvláštní. Já s ním začal dělat, když jsem byl hodně mladý a do velké míry jsem se na něj lidsky navázal. Myslím že i on na mne. Takže bez ohledu na všechny jeho excesy a všechno, co všechno mezi námi bylo, máme mezi sebou stále vzájemnou lásku. V konečném důsledku spolu máme roztočené další cédéčko.

Cože? Vždyť říkal že končí!

Říkal, ale to je přesně on! Sinusoida konce se střídá se sinusoidou euforie. Máme rozdělané album, na kterém by měl zpívat on a pan Lasica.

Ano, to je avizovaná pocta Jaro Filipovi.

Tak. To dělám celé já a mám to hotové do nějakých osmdesáti procent. Teď se jenom čeká, až oba pánové získají adekvátní energii k tomu, aby to mohli nazpívat.

Produkoval jsi hromadu desek - máš ještě vůbec nějaký sen, s kým bys chtěl spolupracovat?

Víš, já už ho nemám, já si ho splnil. V rámci nadsázky jsem snil o tom, že bych jedenkrát produkoval Karla Gotta. Ale smrtelně vážně, protože mě vždycky přitahoval jako velká osobnost. A to se mi splnilo minulý rok, kdy jsem mu produkoval písničku pro jeden slovenský galaprogram. Byla to taková velká skladba i se symfonickým orchestrem a tak dál. Původně je to Chopinova klavírní etuda, kterou v šedesátých letec nazpíval Karol Duchoň. My jsme ji vybrali pro Karla, který ji nazpíval znovu, dokonce ve slovenštině. Jmenuje se "Pár chvíľ". Byl to pro mě obrovský zážitek, vidět Mistra v akci se všemi jeho specifikami. Teď uvažuji, že na chvíli s produkováním skončím a budu se věnovat jen vlastním věcem, filmové hudbě a tak.