Tak tohle je smrt. Takhle to vypadá. V pytli tmavnoucí krev a hnědé vlasy. Unsane se nezměnili. Na obalech je provází stále ta samá brutalita a v muzice stejně nesmlouvavý projev. Když kapela před časem ohlásila, že "Visqueen" má vyjít na Ipecacu, kdekdo očekával posun od jejich hutně noise-punkového zvuku a nějaký ten krok dopředu, nějakou změnu. Jenže to se kdekdo spletl.

Unsane se prostě měnit nechtějí. Vědí přesně, co je baví, a vědí přesně, jak to dělat. A když se ti to nelíbí, tak je neposlouchej, nebo dej vzduch do stříkačky a vyber si tu čistší cestu. Tou se s Unsane nechodí. Vytloukání klínu klínem, jízda loktem po struhadle, to je "Visqueen". Klidnější tóny k protažení a pak skok po zádech na beton. "Against The Grain". Lepší vstup by album snad nemohlo mít. Hned po něm síla úderu Curranovy basy společně s ostrými zářezy kytary - "Last Man Standing". Přesněji to říct nejde. A pak už čistý vrchol "This Stops At The River". Neuvěřitelná jízda od začátku do konce. Před tím nejde utéct, špinavý riff, který jenom náznakem očišťuje foukací harmonika. Tohle je nápor.

Teď by mělo přijít: A to je jen začátek alba. Jenže právě začátek je to nejsilnější, co "Visqueen" má. Po "This Stops At The River" přijdou ještě výborné "Only Pain" a především "No One". A po nich, bohužel, třískladbový útlum, který ukončí až "Disdain". V tom je největší slabina celé desky. Ve střední pasáži, která album tříští na tři části, z nichž dvě jsou výborné a jedna průměrná. Celé album ukončí drsná realita basy rozřezávané cirkulárkou v instrumentálce "East Broadway".

"Visqueen" je výborná deska s neuvěřitelným úvodem, průměrným středem a výborným závěrem. V mých očích by jí rozhodně neublížila kratší stopáž. Volume na desítce a smyslová dekadence jsou při poslechu nutností. Ale buďte v klidu, jestli se cítíte špatně, s "Visqueen" víte, že by to mohlo být ještě mnohem horší.

PS: v Pátek 14. září bude v pražském Rock Café koncert hádejte koho? Přece Unsane!