Byl jenou jeden striptýzový podnik. Nacházel se v londýnské čtvrti Soho a pracovala v něm jedna půvabná striptérka. Jmenovala se Lily a od ostatních kolegyň se lišila především způsobem oblékání. Na začátek svého vystoupení předstupovala pravidelně oděná do pásů z tygřích kůží. A není náhodou, že nad striptýzovým barem bydlel jistý Martyn Jacques, kterého prostředí této čtvrti inspirovalo ke psaní textů a skládání písní. K jejich interpretaci využíval svůj um hry na akordeon a hlasu poctivě školeného v polohách kontratenoru až sopránu. Brzy zjistil, že k ideálu kabaretiérské vykřičené šmírácké hudební produkci mu scházejí dva důležité nástroje, basa a bicí. Oslovil přátele Patricka McHugeho a Adriana Stouta a ... kapela Tiger Lillies byla na světě. Psal se rok 1994.

Do Prahy se tato tříčlenná skupina kombinující ten nejšpinavější barový styl s vynikající muzikantskou vyzrálostí poprvé dostala téhož roku a od té doby se sem vraci každoročně. Sestavu měnila jednou, vystřídala zakládajícího bubeníka za Adriana Hugeho, bez kterého si dnešní Lilie už nelze představit. Divácká obec se kapele rozšiřuje rychle - při středečním koncertě v pražském Lucerna Baru měli nabito k prasknutí.

Za projevem Tiger Lillies je cítit především inspirace kabaretiérským či barovým hraním. Jistá syrovost a neupravenost klasická pro tento styl je u nich přebita nebývalým nadšením pro hru a všudypřítomnou hravostí. Tu je cítit jak z textů a projevu Martyna Jacquese (s jejich pororozuměním mají problémy i zběhlí angličtináři, spodinský slang "cockney" je pro nezběhlé diváky velmi tvrdým oříškem), tak ze scének rovněž charismatických spoluhráčů. Hudebně poměrně splývající skladby věrné kabaretiérskému žánru nabírají na různorodosti instrumentálními obměnami (Martyn střídá akordeon za piáno, Adrian bubnuje paličkami jen zřídka, pro hru většinou využívá svou bohatou zásobu hraček, nafukovacích zviřátek, umělých kostí atd.), či divadelnímui převleky (Adrianova podoba kostlivce, či jeho tyrolský tanec v kožených kalhotech), někdy až na hranici jisté samoúčelnosti, doslovnosti a přesycenosti.

Jestli se Tiger Lillies o něco nesnaží, pak je to dokazování výše intrumentální vyspělosti a technických dokonalostí. Nejreprezentativnějším je v tomto ohledu Adrian Huge za bicími, který už svou dětskou bicí soupravou ověšenou stovkami různých cinkrlátek, gumovými kostlivci a jinými vymoženostmi, jasně rezignuje na předvádění svého muzikantského umu. Svůj styl hry na tuto jinak téměř nepoužitelnou soupravu je schopen obhájit ohromnou nápaditostí, energií a pestrostí, kterou do bubnování vkládá, a to je společný prvek přístupu ke hře i ostatních členů. Jinými slovy schopnost vytěžit z naprostého minima maximální efekt je vlastnost, na které by se Tiger Lillies dali definovat.

Za více než dvě hodiny hraní prošli téměř celou svou diskografii (k dnešnímu datu mají za sebou devět řadových desek), ti z diváků, kdo je neviděli poprvé, jistě ocenili klasické koncertní hudebně-divadelní hitovky "My Sheep" (s dominujícím nafukovacím jehňátkem v životní velikosti), "Sex With Flies" (zde v hlavní roli vystoupilo několik obřích much), či "Fire", při které hořela téměř celá bicí souprava. Celý svůj repertoár by patrně nepřehráli ani za celý večer, proto se diváci museli smířit s tím, že všechny oblíbené kousky neuslyší, já osobně jsem velmi postrádal hit "Heroin, Heroin, Cocain".

Koncert to byl divácky úspěšný, přes netradičně velké prostředí dokázala kapela navázat kontakt s většinou diváků, atmosféře rozhodně pomohli předskokani v podobě pražských Echtů, kteří svým jinak nijak výjimečným vystoupením publikum příjemně rozvařili a navnadili.

The Tiger Lillies, 13.9. 2000, Lucerna Music Bar, Praha