Londýnští The Tiger Lillies koncertují v Praze pravidelně, naposledy se zde ukázali v prosinci loňského roku, kdy se předvedli ve výborném světle. Znáte-li z vlastní zkušenosti jejich "normální" koncerty (normální míněno ve vztahu k produkci kapely), víte, co od nich očekávat. A víte také, že pouze velmi obtížně se koncerty ostrovního tria k něčemu přirovnávají. Kdo naopak ještě neměl tu příležitost, a ani první srpnový den nezavítal do Divadla Archa, může si na pomyslném životním účtu připsat (další) mínus a doufat, že bude mít brzy příležitost chybu napravit. Ačkoli nedošlo na plánované vystoupení s kanadskými tanečníky Holy Body Tattoo, koncert to byl výtečný.

Recenzovaný koncert byl a nebyl stejný jako ostatní, které kapela na našem území od zhruba poloviny devadesátých let předvedla. Zůstaly přítomny všechny atributy, díky nimž jejich hudba vyčnívá široko daleko nad vším ostatním - strhující syrovost, extravagantní vizáž a pseudokabaretní vystupování hudebníků, s ničím nesrovnatelný zpěv ústřední postavy souboru Martyna Jacquese, obskurní texty a nadšené publikum (opět zcela zaplněné Archy). Muzikanti (vedle zmíněného zpěváka, akordeonisty, pianisty a tentokrát i hráče na dobro Martyna Jacquese jako vždy basista Adrian Stout a bubeník Adrian Huge) působí stejně autenticky, jako když před lety vymetali pražské hospody, a podobně lehce a bezprostředně také navazují kontakt s publikem. Z pohledu pravidelného návštěvníka koncertů Tygřích lilií však tento vynikal v jednom směru: playlist byl z velké části tvořen písněmi z právě vydávaného (celkem třináctého) alba skupiny "Punch And Judy" a tudíž bylo zajímavé sledovat, jak nové písně zapadnou mezi staré a osvědčené. Nutno dodat, že se tak stalo naprosto přirozeně a - ač autor novinku zatím neslyšel - nepůjde zřejmě o žádné dramatické vybočení z dosavadní tvorby kapely. Což je v tomto případě vše jen ne výraz zklamání či nenaplněných očekávání.

Z celkem jedenatřiceti odehraných položek byla plná polovina tvořena novinkami a album, po koncertě umělci samotnými premiérově prodávané a podepisované, tak zaznělo téměř celé. The Tiger Lillies střídali, jak je u nich zvykem, hospodské vyřvávačky (osvědčená "Wake Up"), písně jak vytržené z meziválečných kabaretů ("25 Minutes To Go", "Mummy", letité "Hamsters") s melancholickými (novinkové "Lilly Of The Valley", "Why Am I Alone"), často až bluesově laděnými skladbami. Jestliže mají větší sály, v nichž teď kapela vystupuje, nějakou výhodu oproti dřívějším zaplivaným putykám, pak to je přítomnost klavíru, k němuž Martyn Jacques usedá koncert od koncertu častěji (také už asi stárne, chlapec). Nelze se tak ubránit až kacířské myšlence, že písně hrané za doprovodu akordeonu, dříve poznávacího znamení souboru, těm, jimž dominuje velmi uměřený klavírní projev, konkurují stále obtížněji. Takovýto způsob dospívání nelze označit jinak než jako velmi, velmi inspirativní.

Závěr dvouhodinového koncertu obstarala tradiční, publikem vyžádaná a taktéž notně aplaudovaná čísla "Heroine And Cocaine" (z deset let starého debutu "Births, Marriages And Deaths") a oblíbená zoofilní odrhovačka "Flies" z kultovního alba "Farmyard Filth". Jediným nedostatkem byla absence autorovy nejoblíbenější "Violin Time". Ovšem není člověk ten, aby se zavděčil, že...

The Tiger Lillies, Divadlo Archa, Praha, 1.8.2004