Koncertní záznamy už Pearl Jam vydávají několik let. Teď skupina dala dohromady tři koncerty z otevřeného prostoru Gorge a v jednom kompletu "Live At Gorge" poslala na pulty - 100 tracků a bez 102 vteřin 8 hodin hudby.

Je to vážně dobrý a hodně osvobozující pocit slyšet, že jejich hity hrané ve stadiónových prostorech zní v podstatě stejně jako ze starých, ještě pirátských bootlegů z garážových klubů. Důstojné dospívání, jak se často píše, je pořád věc celkem vzdálené budoucnosti, a díky bohu za to. Na dospělé blues a country bude času dost. Dnes vedle sebe klidně mohou dát "Worldwide Suicide" z poslední, eponymní desky a zářezy z debutu "Ten" kalibru "Alive" či "Even Flow" a užijete si to. Úvahy typu "jaký to asi je hrát ve čtyřiceti hardrockovou garáž na Neilu Youngovi" vás nenapadnou.

Když euforický dav zpívá tragickou baladu "Daughter", nejde o stadiónovou megalomanii, ale pouze o využití prostoru a možností, které se v současnosti skupině nabízí. Vedder a spol. nehrají jako nudná a velká kapela, co už nemá nic podstatného na srdci, a ani jejich show nepůsobí jako vzpomínání zlatých (takže ultrašpinavých, zpocených a depresivních) grunge časů prožitých v estetice roztrhaných jeansů a flanelových košil. V roce 2007 se kamarádí s The Strokes (vztah k současnosti a její uvědomění si), Bobem Dylanem (stále nemalé umělecké ambice a přiznávání inspirací) a veřejně adorují Ronnie Spector (povědomí o minulosti a známka dobrého vkusu).

Není to, jako když Alice In Chains začnou znovu hrát a mrtvého Staleyho nahradí jakýsi nový boy, co to jistě zazpívá, ale už neprožije. A o čem Chains vždycky byli!? Není to, jako když Scott Weiland s kámošema z Guns N' Roses vyřvává blbý songy o holkách. Není to, jako když obtloustlý Chris Cornell brečí "Black Hole Sun" a div neví, co hrát za akordy. Necítím se u toho trapně, ale naopak že poslouchám současnou kapelu, která má pořád co říct a když pošle americkou vládou do prdele, tak se nad tím nepousměju, protože to tak dnes dělá každý, ale uvěřím jí. A ještě k tomu to je pořád hodně zábavné. Žádné kostry z rock'nr'ollového muzea.

První zaznamenaný koncert pochází ještě z roku 2005, sice se nehrají nové skladby, ale na disku je show uvedena devíti akustickými písněmi. Začne se skvěle obnaženou coververzí manifestu Ramones "I Believe In Miracles" ( "...věřím v zázraky, věřím v lepší svět pro mě i pro tebe...") a pokračuje se pomalejšími písněmi ("Small Town", "Low Light", "Black"). Velké emoce a důraz na každé slovo, na každý úder do strun. Pocity, že po tomto mnohdy mozek rvoucím akustickém setu je zbytečné kazit atmosféru sprostým, drogami a depresemi ovlivněným rock'n'rollem.

Na dalších discích probíhá koncertní klasika. Rozebírat setlisty nemá smysl, takže jen pro představu: staré hity, téměř celé nové album (bez sladké vize Beatles hrající country - písně "Parachutes"), důležité věci z mezidobí i ne úplně často hrané raritní tracky z b-stran singlů. Závěry jejich koncertů jsou specifické coververzemi. Tady bohužel řada zajímavých chybí. Nejviditelněji "Know Your Rights" (The Clash) nebo "Kick Out The Jams" (MC5). Špinavé kytary a přílišná razance teenagerskou pouliční hymnu "Baba O Riley" od The Who zbavují původní lehkosti. Namísto ní nadchne tradičně výborné podání "Rocking In The Free World" Neila Younga - zběsilých devět minut s riffy a sóly. Další skvěle podaný manifest plnící úlohu jednoho ze závěrečných hitů. Nečekaně drsně vyznívá další Neil Young se skladbou "Fucking Up". Každý koncert ukončuje folk-rocková láska a přiznání všeho v úžasně lyrické písni "Yellow Ledbetter".

Boxset "Live At The Gorge" je věcí hlavně pro fanoušky a ty, kteří touží po dalších živých Pearl Jam nebo si ještě žádné nedali. Nic, co byste jinde neslyšeli. Ale milé to je.