Pátek 27. července

Už několik stovek metrů od areálu jsem se ocitl na vážkách. Kde jsou ty tisícihlavé zástupy hudbychtivých fanoušků? Kde je ten neforemný chaos v kombinaci s kolonami přijíždějících aut, razících si svou cestu po hlavní silnici linoucí se přímo středem Hrachovce? Po letmém pohledu na čas jsem si řekl, že to je snad normální, většina lidí ještě není doma z práce, to musí přijít večer. Nepřišlo. Počet prodaných lístků se pohyboval kolem dvou a půl tisíc kusů. Nejednalo se sice o dojem naprosto vylidněné akce, přesto pohled do poloprázdné Alternative stage nebo na pouhých pár desítek fanoušků potěšeně tleskajících výkonům Ivy Frühlingové před hlavním pódiem nebyl vůbec příjemný. Moc tomu nepřidal ani po Ivě následující muzikálový hrdina Kamil Střihavka.

Záhy se však na pódiu Main stage zjevil jako přízrak newyorský excentrik a milovník šílených převleků Lord Bishop. Námořnická čepice, rozhalená vytahaná košile se šátkem v dekoltu, úzké kalhoty a kecky. Přesně takhle vypadal blázen, který dokázal poprvé dostat valašskomeziříčské publikum do varu. Spolu s vynikajícím doprovodem bubenice Caro Dynamite a basáka Maria X-Raye zhruba hodinu, za časté pomoci různorodých variací slova fuck, rozjel šílenou show, při níž vyznával poctu takovým matadorům žánru, jako jsou Jimi Hendrix nebo Frank Zappa. Při troše snahy zapojil i obecenstvo, které si stačil rozmazlit několika CDčky a paličkami vhozených do davu.

Zatímco v Alternative stanu zrovna končil koncert francouzštinářů Miou Miou, na Main stage mělo přijít něco, na co je velká část meziříčanů od srdce hrdá - pánové bez bázně a hany, schopni rozjiskřit hlubokou poetičností svých textů oči mnoha návštěvníků festivalu. Před publikem se vynořili už značně posilnění Elektrick Mann. Po působivém intru s sebou přinesli to, co od nich každý čekal. Vulgarismy, přímočaré melodie a perverzní show. Zkrátka to, kvůli čemu je jejich fanoušci zbožňují. Zpěvák Ice-B sice vykazoval mírné známky únavy, koncert však bez větších problémů ustál (nebo useděl, na tom stejně nesejde).

Jak Slunce nenápadně opouštělo horizont za stromovím a tma ujídala stále větší a větší území areálu, reflektory a kouřové efekty konečně dostaly možnost plnit svůj účel a začaly připravovat půdu pro pravidelné tahouny českých hudebních festivalů, pro Support Lesbiens. I přes poměrně "libozvučnou" poslední desku odhodili háv roztomilosti a popíkaření, bylo citelné, že se vší možnou silou snaží dostat publikum do pořádné vřavy, a hrabali tak do strun se stejnou rázností a energií jako za mlada. Zpěvák Kryštof Michal svůj vokální projev prožíval, jako by s každou písní odevzdával kus sebe sama, jeho plasticky znějící hlas fanoušky navnadil a po chvíli už nezáleželo, jestli je zrovna hraná píseň z novinkového alba nebo ze starší klasiky, všichni si jednohlasně prozpěvovali. Když došlo na provařenou záležitost "Cliché", z posluchačů se stal jeden muž.

Těsně před koncem "lesbického" hodinkového vystoupení se Alternative stan stal útočištěm anglicko-nizozemské formace The Legendary Pink Dots. Téměř třicet let zkušeností se mísí ve výsledném produktu, v hudbě, která se neštítí pojmů jako ambient, psychedelic nebo synth-pop. Čtveřice postarších pánů poskládala mozaiku v nočním hávu více než uspokojivě, publikum buď s údivem sledovalo vyšperkované kostýmy členů (zejména mnich v podání zpěváka a klávesáka Edwarda Ka-Spela nebo černobílý oblek saxofonisty Nielse van Hoorna) nebo se se zavřenýma očima nechalo unášet na vlnách poklidně tekoucí řeky psychedelických experimentů.

Vůbec tím nejdůležitějším, co se mělo v páteční večer dít, byl bez pochyb electroclashový nářez s aroma synthetic-popu, tedy projekt Chrise Cornera I AM X. Člověk, díky němuž vznikli Sneaker Pimps a chrlili hity jako "Kiro TV" nebo "Bloodsport", se na Hrachovce ukázal v tom nejlepším světle. Mimoidní choreografie, bizarní převleky, vybroušenost a precizní provedení instrumentální stránky koncertu rozpohybovaly masu návštěvníků a je třeba uznat, že v tomto případě sáhli pořadatelé celé akce po těch nejlepších. Nezvyklé designerské provedení kytar nic neubralo na jejich hutném soundu a zvukové vlny drásající se z reproduktorů měly nezvyklé tendence rvát z lidí oblečení.

Posledním zahraničním hostem pátečního dne se stali polští Akurat. Jejich způsob, jak se má hrát správné ska, potěšil nemálo znavených posluchačů a vlil jim novou krev do žil. Barevné kombinace světel pálily v očích, přesto to nikomu nevadilo a skákalo se jako o život. Mnozí společensky znavení už tempu přestávali stačit a jejich bezvládná těla se s velkou silou odrážela tu a tam publikem. Nejspíš přišel čas na odchod. Se stále světlejší a světlejší oblohou v zádech a za zvuků Manu Chaova koncertu "Radio Bemba SoundSystem" linoucího se z areálu jsem se vydal směrem domů. I přes nízkou návštěvnost a pozdější komplikace v časovém rozvrhu se však pátek ukázal jako velice vydařený festivalový den. Laťka je nastavana, jestli vysoko, nebo nízko, ať určí sobota...

Sobota 28. července

Obloha lehce našedivělé barvy, vítr prohánějící odpadky po zemi a program doslova přecpaný přitažlivými jmény české i zahraniční hudby. Vše naznačovalo tomu, že sobota bude velká. Po surovém nářezu v podání Post-It se naskytl azyl na hlavním pódiu objevům české "emo" scény - miláčkům dívek a mladých slečen Clou. Honza Kulig je v nedávném reportu z Rock For People 2007 zasypal kritikou hluboko pod zem. Myslel jsem si, že ta kritičnost je až přílišná, ale sobotní vystoupení mě začalo lámat a utvrzovat v tom, že kolega měl přeci jen pravdu. Hudba po chvíli poslechu splynula v jednu nudně táhnoucí se linku, z které nic nevybočovalo. Rozhodně tomu nepřidalo ani vystupování jednotlivých členů kapely, zejména zpěváka Lukema. Bylo mu vidět na očích, že se královsky baví, i tak ale vypadal až nepřirozeně zženštile. Gestikulace, mimika, celkový postoj těla. Nic na tom nezměnil jeho zvlčilý nápad konec "Island Sun" odzpívat přímo mezi obecenstvem. Chudáci pánové z ochranky, co by asi dělali, kdyby mu třeba někdo hodil kelímek od piva na hlavu? Je to rebel. No, nevím teda, jak na tohle hošíci utrhli takové množství svých posluchačů.

Naprostou opačným efektem pak působily britské punkové legendy UK Subs. Nevím, jestli se jejich čeští "předskokani" dívali, ale pokud ano, měli vynikající příležitost vidět, jak má "hudba v černém" vypadat. Naprostý odvaz a energie dštící ze zpěváka Charlieho Harpera potěšila každého punkového nadšence a nepříliš početný dav před scénou pohazoval rukama ve vzduchu jako o život.

Jízdu z Velké Británie na chvíli přerušili jeseničtí Priessnitz, již rozmávali na počtu nabývající publikum, které se nemohlo dočkat spouště, jakou napáchají ostrovní Chikinki s jejich experimentální verzí elektronického indie. Seskupení vypadající snad ještě šíleněji než Clou se opravdu snažilo, klávesista v některých chvílích díky samotnému snažení vyvolával dojem, jako by byl na hranici epileptického záchvatu. V našich končinách trochu nedoceněný druh hudby byl obecenstvem přijat víc než vřele a všichni se naprosto bez ostychu oddávali tanci, někteří znalí si prozpěvovali spolu se vokalistou Rupertem Brownem.

Alternative scéna se tou dobou připravovala na holandskou pianistku a šansoniérku Wotienke a její čtyřčlennou doprovodnou kapelu stejně tak, jako se nebe připravovalo k seslání deště na hlavy nebohých návštěvníků. Kapky se s tichým ševelením odrážely od stanu a výsledný efekt jen umocnil pocit z muziky, jejíž hlavní devizou je pomalý šanson s jazzovým nádechem. Viditelně procítěné dechové sekvence v podání saxofonisty Martina Janírka nebo tiše bublající kontrabas Honzy Boroše ve spojení s kouzelným hlasem Wotienke navodily příjemnou klubovou atmosféru. Trochu uspávající, ale přesto báječně poslouchatelné.

Za dozvuků bouřky a s posledními pár kapkami razícími si svou cestu z černočerné oblohy nad sebou diváci s potleskem uvítali jednoho z hlavních headlinerů sobotního večera, britské mágy elektroniky Zoot Woman. Do noci pestrobarevně zářící stage roztančila dav zmoklých lidí, kterým v tu chvíli rozhodně žádné kapky nevadily. Půvabná klávesistka a basačka Bee Hatherley zejména mužskému zastoupení obecenstva několikrát ukázala, jak skvěle může vypadat a současně hrát dáma s basovou kytarou.

Aby ale nezůstala česká scéna zahanbena a tanečníci-vlastenci si mohli konečně zatrsat na něco "našeho", nasáčkovali se před publikum po menším zdržení Tata Bojs. Koncert nezačal přesně na čas, dle pořadatelů byla chyba ve vyhozených jističích. Fanoušci si to nenechali líbit a po chvíli už se řadami neslo skandované heslo "Kurva, hoši, do píče, nahoďte ty jističe!" Podařilo se a kvarteto po chvíli dostalo do absolutního rauše převážnou většinu zúčastněných. Mardoša by sice někdy měl oprášit učebnici češtiny, ale i tak jeho hovory do davu zněly působivě. A to je na tom to nejradostnější a nejšťastnější.

Začátek nového dne a zároveň začátek konce Hrachovky odstartovala irská písničkářka Nina Hynes. Alternative stage nebyla sice narvaná k prasknutí, přesto její nasládlý alternativní poprock uvedl celý stan do půlnočního delíria a dodal všem unaveným chuť vstát a pokračovat. Třeba až do doby, kdy se na obloze zjeví rozbřesk velké ohnivé koule. Alespoň přiblížit se to snažili Sunshine.

Nejméně znavení jedinci, kteří vydrželi až do čtvrté hodiny ranní, byli odměněni na Fléda stage za svou vytrvalost pořádnou porcí lámaného beatu od jedné z nejlepších drum & bass DJs v České republice, Katchi. Té po celou dobu vystoupení sekundoval MC Jacob ze Skyline.

Po cestě směrem k východu z areálu jsem si teprve naplno uvědomil, že už je po všem. Festival se po loňském megalomanském ročníku plném nepříjemných potíží a zkratů ze stran pořadatelů i počasí vrátil zpět do svých starých skromnějších kolejí, což mu prospělo. Sice už se nejednalo o obří záležitost s nekonečnými zástupy platících fanoušků, i tak ale dokázal nabídnout nespočet hodin kvalitní muziky rozmanitých žánrů. Hrachovec u Valašského Meziříčí má tak další hudební svátek za sebou a může si dát zase pár měsíců pohov. Sám jsem zvědavý, jaká (jestli vůbec nějaká) bude Hrachovka v příštím roce. Na vrcholu už byla, na dně taky, tak snad se holka udrží. Byla by jí škoda.

Hrachovka, Hrachovec u Valašského Meziříčí, 27.-28.7.2007