Pokud sledujete televizi, možná vám neunikla krátká sportovní zpráva: Jan P. Muchow se vsadil s tenistou Tomášem Berdychem o to, kdo uběhne víc kilometrů. Druhá polovička Ecstasy Of St. Theresa Kateřina Winterová mně po našem rozhovoru prozradila, že Mouchovi moc nadějí na výhru nedává. Povídání s ním jsem tedy nemohl začít jinak než zjišťováním, jak sázka skončila. Pak jsme se ale pomalu dostali k muzice. Upřímně: původně měly být oddělené rozhovory s Muchowem a Winterovou jakousi konfrontací jejich názorů. Nakonec však vyšlo najevo, že jsou si oba natolik blízcí, že by bylo zbytečné hledat mezi nimi nějakou rozepři či nějaký nesoulad. I to je důvod, proč jsem se podobně jako v Katčině případě zaměřil více na Honzovy současné aktivity a také na krátké vpády do historie.

Jak dopadla tvá sázka s Tomášem Berdychem?

Já jsem naběhal sto sedm a Tomáš pětašedesát kilometrů, takže jsem to vyhrál. (smích)

Co tě k tomu vedlo? A proč ta medializace na televizi Nova?

To jsem taky koukal, ale nemohl jsem to ovlivnit. Ono šlo spíše o Tomáše, že je mediálně vděčný a nebyla to taková zásadně vážná zpráva, takže Nova se toho velmi ráda chopila. (smích) A co mě k tomu vedlo? Na to mám snadnou odpověď. Byla to pro mě výzva, hec, protože jsem dálky nikdy neběhal a spíš je nenáviděl. Byl jsem jen zvyklý na sprinty ve fotbale, který si s kamarády chodím zahrát třeba dvakrát do týdne i dnes, ale jinak jenom sedím ve studiu.

Fotbal jsi hrál už od základky?

Kopal jsem nejdříve za Slávii, ale pak jsem to trochu začal flákat a přestoupil do ČAFC Praha. To je taky slavný klub, dnes však hraje přebor a tam jsem nemusel tolik trénovat, ale přesto mohl hrát. Závodně jsem v tom jel do šestnácti, sedmnácti, no a potom mě už více lákala jen ta kavárna. (smích)

Kdy přišel ten zlom, že jsi merunu vyměnil za kytaru?

Víceméně to byl takový strmý náraz. V tý době jsem byl totálně blázen do The Cure a někdy v prváku na střední jsme s kamarády utekli z bramborové brigády, abychom stihli na Proseku tématický večer s hudbou, co pouštěl pan Cafourek. On vybíral převážně indies scénu, třeba The Smiths, mé zbožňované The Cure, a my si mezi sebou řekli: "Ty vole, to přesně taky chceme dělat!" Můj brácha měl doma španělku, ale brnkal na ni spíše klasiku, a já začal od e moll, protože je nejsnazší, a v osmnácti už to bylo jasný. (smích)

Pojďme se přesunout o několik let dál. Katka už mně říkala, jak jste to dali dohromady, z tvé strany by mě hlavně zajímalo, proč sis vybral právě ji?

Na ní je ideální, že není hudebník a ani to není školená zpěvačka z LŠU, to bylo a je pro mě velké plus. Já jsem nehledal jen nějakou vokalistku, která už zpívala tam a pak támhle. Když jsem ji tehdy viděl ještě na konzervatoři v hudebním představení, kde zpívala snad i něco od Madonny, tak jsem si v duchu říkal - to je přesně ono, co hledám. Ona vše řeší intuitivně, pocitově a je stejný samouk, jako jsem byl já. Oba na to máme takový dá se říci neodborný pohled a naše všechna rozhodnutí jsou přes uši a na základě určitého vnitřního vjemu.

Když se podíváš na vaše tři alba, pociťuješ nějaké rozdíly v Katčině přístupu?

"InDust3" není až tak Káčina deska, protože většina materiálu vznikla ještě před tím, než jsem s ní začal natáčet. Ona z toho byla dost vyjukaná a vlastně pořádně netušila, co obnáší nahrávat desku. Kdežto u "Slowthinking" jsem cítil její hlubší ponor, zapálení pro věc, kdy cítila víc, že je součástí kapely a vlastně ovlivňuje celý výsledek. I její hlasové výrazivo se změnilo, protože pochopila, že nemusí zpívat, jak někde slyšela, a může do toto dát víc ze sebe. "Watching Black" bylo v tomto v podobný rovině, ale časově rozsekané mateřstvím ve smyslu jejího soustředění. Zároveň jí narození syna nabouralo to mikroklima divadlo-skupina-volný čas a změnily se jí od základu priority, ale mělo to i svá pozitiva. Například některé vjemy byly tím mateřstvím posílený, což je na desce taky slyšet.

A ty sám vnímáš dění okolo "Watching Black" jak?

Pro mě to album nebylo čerstvý v momentu, kdy vyšlo. Já už jsem s ním žil určitou dobu a mám k němu stále stejný vztah. Šlo mi o to, aby neznělo tak, aby si poznal, že vyšlo v roce dva tisíce šest, čtyři nebo deset. Je spousta desek, na kterých pomalu cítíš den, kdy vzniklo, a po dvou dnech tě omrzí nebo za sto let si řekneš, že to je přesný dokument doby. Chtěl jsem, aby na "Watching Black" bylo vše plastický, homogenní a nebylo snadno rozpoznatelný, kdy hrajou živý bicí nebo programovaný, a nebo prolínání smyčců vůči umělým zvukům. Jsou lidi, kteří to řeší, ale mě to je jedno, jde mi o celek. Možná by pro nás bylo snazší, kdybychom hráli jeden jednoznačný styl. Teď třeba plácnu skáčko, těm fandům tohohle stylu je celkem ukradený, jestli ta kapela je dobrá nebo zlá, je to ska a baví je to. Když můžeš jednoznačně říct, tahle kapela je něco jako, tak si snadněji uděláš vlastní obraz, ale pokud to není úplně jednoznačný, máš problém i v tom přijetí.

To chápu. Zdá se tedy, že zpětné reakce, které na desky dostáváš, tě docela ovlivňují...

Mě asi nejvíc překvapila chvála na "Slowthinking", kdy přišly podezřele pozitivní reakce ze všech možných směrů. My na to nebyli úplně zvyklí. Pokud si vzpomenu na začátky Extáze, tak to nás všichni brali s otazníky a psali o tom, že tam nemáme žádné pětiminutové sólo, saxofon a co to je za nesmysl. Pak se ale doslechli, že jsme měli úspěch mimo hranice a zcela otočili. Mně je příjemný, když si přečtu pochvalnou recenzi, ale když ji píše někdo, kdo se moc nevyzná a plácá nesmysly, i když v kladném duchu, taky tě to moc nepotěší. Případně někdo ti vytkne smyčce a zcela nepochopí tvůj původní záměr, potom je těžký s ním vést jakýkoliv dialog. Jsou i tací, kteří se klidně dokáží poprat kvůli špatnému článku, ale pro mě to není důležitý.

Vždycky mě zajímalo, jestli rozlišuješ mezi tím, když natáčíš materiál pro soundtrack či reklamu a pro desku?

Je to jiný. Když dělám něco pro film, divadlo nebo pro reklamní účely, mám většinou přesný zadání, termín nebo vyspecifikovaný směr, co po tobě chtějí. Pokud ale natáčíme desku, není nic předem daného a klidně se příště vrhneme na operu. (smích) Nebo si můžeme dát za cíl sci-fi příběh, jak to třeba udělali Tatáči, a máš takhle definovanou aspoň nějakou hranici, i když dost širokou. Děláme si to drobet složitější, je to vlastně záměr a nemáme žádné deadliny. My ani nemáme smlouvu na pět desek, většinou se ozveme, že máme něco hotového a dohodneme se s vydavatelem na jednom cédéčku.

Pracuješ rád pod tlakem?

Já to tak mám rád, protože nejsem ten typ člověka, který má vše naplánovaný a nalajnovaný na roky dopředu, ani můj den nemá žádný pevný řád. Diář je většinou prázdný nebo si tam jen píšu své nápady. Obdivuji lidi, kteří to takhle umějí. Taky je to tím, že jsem vyrůstal v době komunismu, kdy byly pětiletky a podobný zvěrstva, mám k tomu prostě odpor. U zakázky je to opačně, tam se dokopu a tak nějak se i ode mne očekává, že já budu ten, kdo udělá plán a zároveň ho hlídá a zodpovídá za něj.

Jsi vyhledávaný producent, nejčerstvěji ses podepsal pod "Dotyk" Anety Langerové. Máš nějaké pravidlo, s kým pracovat a s kým ne?

Víš, já v tom nevidím žádný problém nebo nějaký svý sebeuspokojení. Nejde o to, že by to bylo přesně to, co bych chtěl pořád dělat. Já jsem rád v teamu, vlastně vždycky jsem byl hlavně teamový hráč, a to je to, co mě na tom láká. I když dělám nový věci pro Extázi, tak si zvu hosty a baví mě kooperace. Takže když tě někdo osloví, třeba kamarádi nebo kdokoliv jiný, a máš pocit, že jim můžeš být prospěšný, tak proč jim nevyjít vstříc? Co se týče Anety, tam o mě zájem byl a ona sama je zajímavá zpěvačka, která má velký, přesvědčivý charisma a neměl jsem tedy důvod do toho nejít.

Narážím na to, že Dušan Neuwerth dost řešil, jestli do toho jít. A tvoje rozhodnutí mu prý hodně pomohlo...

Já vím, ale speciálně u ní více fungovaly věci, který si napsala úplně sama. Hlavně v textech jsem cítil, že tam je nejvíce sama sebou. Přiznávám, že mám pro zpěvačky větší slabost než pro chlapy u mikrofonu. Protože jim to víc věřím, u chlapů mně to přijde víc o pózách a předvádění se, prostě víc důvěřuji ženským výkonům. (smích)

Takže Jaromír Švejdík u tebe obstál, když jste šli do Umakartu?

Přesně tak, jemu je úplně fuk, jak vypadá, a jde mu hlavně o to, že má potřebu lidem něco zazpívat, sdělit obsah s hudbou. Autentický zpěvák je dnes velká vzácnost.

Přijde pokračování "Manuálu"?

Ona je to hodně přátelská záležitost, který se věnujeme, když máme volný čas. Teď se toho hodně dělo - nový Priessnitz, Tata Bojs, Extáze, on teď dělá na filmu s Nebelem a má další náměty do komiksu. Není to tak, že bychom nechtěli, ale nevím, kdy se k tomu pořádně dostaneme.

Katka naznačovala, že chystáte na podzim koncerty. Zajímavější mně ale přijdou slibované DVD singly...

Ono to stojí a padá s tím, že je to drobet nákladnější a my nemáme dostatek financí. Nemám žaludek na to, aby do toho někdo šel naplno, věnoval tomu obrovský kus svého času a pak za to ani nedostal zaplaceno. Že by to dělal jen ze své dobré vůle. Proto jsme to zatím odložili k ledu, ale určitě se chceme k tomu vrátit.

A ty koncerty?

Loni jsme hráli nějaký festivaly a pak jeli takovou šnůrku. Nyní máme pauzu a dospěli jsme k názoru, že obsáhnout celý náš zvuk je docela problém a že by nás na tom pódiu muselo být minimálně šedesát a to taky nechceme. Chtěli bychom to přiblížit tomu, jak to my sami slyšíme v uších, takže nyní pomalými kroky připravujeme na podzim turné, kde se představíme méně rockově, ale více alternativně a elektronicky. Navíc by tam byly i nějaký živý nástroje ve smyslu smyčců a tak.

Dlouho tě nebylo vidět jako DJe, neplánuješ návrat?

To by mohlo být fajn, zopáknout si to, ale nemám čas. A hlavně já nejsem žádný párty dýdžej, spíše mě baví lounge věci. Když jdu na nějakou akci, tak jsem taky víc na baru než na tanečním plácku. A nevím, jestli by někdo chtěl jen sedět a poslouchat, co jsem vybral.

Tys přece dával dohromady chilloutové kompilace, které sponzorovala Algida, že?

To byla bezvadná záležitost, neznámé kapely dostaly zaplaceno za každý track a jejich hudba se dostala k mase posluchačů. Ten, kdo CD třeba dostal k nanukáči, mohl objevit Nieriku a mnoho dalších. Udělalo mi velkou radost, že mě tenkrát oslovili.

Na závěr bych se zeptal: máme léto, dokázal bys si představit, že jednoho dne úplně vypneš a nebudeš už dělat žádnou muziku?

Určitě, ono nemá smysl nic zbytečně hrotit a něco si marně nalhávat. Když člověk nemá náboj, nejde mu dát ani ten gól, je lepší to zapíchnout a nedělat nic. Nebo jít třeba do továrny. Nemám rád řeči, že ten dotyčný nemůže žít bez divadla a podobně. To je nesmysl, když tě nezasáhne žádná kloudná inspirace, je lepší to odpískat, než v křeči něco zbytečného plodit.

Díky za rozhovor.