Německá skupina Einsturzende Neubauten kdysi bývala označována jako industriální. Na pódiu se vždy obklopovala různým šrotem a jiným harampádím, často vytvářela hlukové kompozice, které měly s tradičním pojetím hudby společné jen opravdu velmi málo. Čas ale omele každou hranu a zaoblí každý kámen. Což ovšem neznamená, že by jejich čtvrteční koncert v pražském divadle Archa byl nezajímavý nebo snad dokonce nudný. Ba právě naopak!

Jestliže v začátcích byli Neubauten těžko zkousnutelní i pro zasvěcené fajnšmekry, jsou dnes – po dvaceti letech existence – bezpochyby spíše mainstreamem alternativní hudby, který dokáže hned napoprvé zaujmout i nepřipraveného (vnímavého) posluchače. Ostatně na každém ze svých alb mají v posledních letech většinou alespoň jednu melodickou skladbu. Do Prahy přijeli již poněkolikáté, tentokrát v rámci propagace svého aktuálního alba "Silence Is Sexy". Vyprodáno bylo více než týden před koncertem, divadlo Archa ve své  nejprostornější úpravě praskalo ve švech. S krátkým zpožděním se (na rozdíl od minulého vystoupení tentokráte bez předkapely) objevili na pódiu v čele s démonickou osobou, uhrančivým zpěvákem Blixou Bargeldem, který teprve v E.N. jako by povoloval uzdu svým temným pudům, které tak disciplinovaně krotí coby kytarista Bad Seeds, doprovodné formace Nicka Cavea.

Je fakt, že hudba samotná a neméně zběsilí spoluhráči mu zde dávají sdostatek důvodů. Hned od počátku vystoupení bylo jasné, že doby, kdy tvorba skupiny stála na rytmech provozovaných na čemkoliv nejen kovovém, je již neodvratně pryč. Dominantním nástrojem dnešních E.N. je bez debaty baskytara Alexandra Hackeho – to ona většinou vytváří potřebné napětí, které obvykle vyústí v orgie v podobě salv bušení do plechů, kovových tyčí, trubek, pružin a jiných důmyslně připravených perkusí (obzvláštní lahůdkou bylo sólo na popelnici…). Nemohu si pomoci, ale kytara, klávesy a velmi řídce uměle vyráběné zvuky (E.N. se tentokrát prezentovali v šestičlenné sestavě…) byly spíše do počtu. Jakési pouhé kolorit dotvářející či náladu podporující ozdůbky. Silnou stránkou současných E.N. – a to i na tomto koncertu - jsou vícehlasé vokály a recitace, občas i elektronicky dále upravované.

Zahájili titulní skladbou posledního alba, ve které bylo funkční i vydechování kouře z cigarety – materiál z aktuální desky tvořil pochopitelně páteř celého koncertu. Prvním vrcholem, publikem bouřlivě přivítaným, byla bezpochyby dlouhá a členitá "NNNAAAMMM" z předposlední desky "Ende Neu", mě osobně dostala moje oblíbená skladba "Zebulon", jejíž úvodní melancholickou pasáž, kde zpěv doprovází pouze melodická basová linka a ojedinělé romantické cinkání a zvuky, později vystřídá brutální polyrytmický nářez, po kterém byli oba "bubeníci" řádně vyčerpaní.

Jestliže někdo hraje dvacet let, "drze" si dovolí nezahrát některé jasné hity a přesto po hodině hraní nejen nenudí, ale má stále co nabídnout, není o čem hovořit. Atmosféra, která panovala v sále, se ani omylem nedá popsat – fascinované pohledy směrem k pódiu (= je stále na co koukat, a když si uprostřed odskočíte na WC, můžete si být jisti, že o něco přijdete…), tančící osoby nevnímající okolí, věkový záběr od patnácti do šedesáti, to všechno bylo jaksi samozřejmé a nepřekvapující.

Koncert sice přímým přenosem do éteru vysílalo Radio 1, ale ochuzení o vizuální složku je v tomto případě více než značné. Není divu, že po skončení nechtělo publikum kapelu pustit, a následovala série několika vícečetných přídavků. Pasáž , kdy Blixa exceloval sólo za pomocí hadice foukající vzduch (resp. kompresoru), jehož proud různě moduloval a přes mikrofon rozechvíval, byla pak už jen onou pověstnou třešničkou na dortu. A co vy? Nebyli jste tam? Dobře vám tak.

Einsturzende Neubauten, 7.9.2000, Divadlo Archa, Praha