"Ne, já už nechci!" Asi tak nějak jsem v duchu reagoval na čtyřicetistupňové vedro. Colours pro mě byly vždy ve znamení deště, deště, deště, výborného bramboráku a deště. Ale poslední dva ročníky se nesly na vlně nesnesitelného vedra. Ještě že je v blízkosti areálu řeka - spousta návštěvníků využila tuto možnost rychlého zregenerování organismu. A teď se jdeme mrknout na poslední den festivalu, co vy na to?

Poslední den festivalu mi přišel už jen jako dozvuk předchozí našlápnuté trojice. Ale nebylo tomu tak. V podhradí začaly se svým setem Gaia Mesiah. Jejich tvrdé kytary a živelná show dokázaly i v tom nesnesitelném horku probudit všechny přítomné. I když si spousta lidí hrála soukromou hru najdi stín, byla festivalová plocha pod pódiem solidně zaplněná. Ne však tak, jako na Divokýho Billa. Šel jsem se na ně podívat se zvědavosti a taky na základě toho, že jsme jejich vystoupení na Rock For People docela zkritizovali. A hoši z Úval mi nepřišli ničím zvláštní. Jinými slovy tuctová kapela. Jestli smyslem pořadatelů bylo dostat návštěvníky do areálu co nejdříve, tak se jim to povedlo; Divokej Bill táhl, ale to bylo asi tak vše.

Na závěr festivalu se předvedl silný dvojblok. Stále populárnější švédská kapela Mando Diao, která je inspirovaná skupinami, jakými byly Beatles či Nirvana, a je přirovnávaná k britským Oasis. Tihle hoši mě fakt bavili. Konec festu jak má být. Svou melodickou hudbou rozjásali většinu přítomných a zazněly pecky typu "Song For Aberdeen", "TV&Me" nebo "Good Morning Herr Horst".

Opravdová královna Colours byla jen jedna: Marianne Faithfull. Vystoupení "Sister Morphine" uteklo hrozně rychle a bylo krásné. Zpěvačka mnohé možná překvapila pevným hlasem, jehož zvláštní nakřáplost dodávala jejím písním správnou barvu. Je to dáma, z jejichž úst nezní ani vulgární slovo trapně a nepatřičně. Před každou písní si způsobně nasadila brýle, aby zkontrolovala, co bude následovat, mluvila s lidmi a byla... kouzelná. Skvělý zvuk o generace mladší kapely a výborná dramaturgie - vyvrcholení přišlo po taneční (!) "Broken English", totiž sborový zpěv "As Tears Go By" a jediný přídavek "Don't Forget Me". Ve finiši celé akce jsme nemohli dostat nic lepšího, byl to dotek něčeho nádherného, důstojného a osudového. (Pavel Parikrupa)

Vrchol dne

Po čtyřech dnech neustálého pendlování mezi hradem a výstavištěm se mi těžko vybírá vrchol posledního dne. Ale asi nikoho nepřekvapím, že se jím stala poslední dvě vystoupení, takže Mando Diao a Marianne Faithfull.

Druhé očko kolegy Pavla Parikrupy

Dovolte několik nespojitých a nezřídka chaotických poznámek ke Colours Of Ostrava z jiného pohledu. Hitem prvního dne bylo bezpochyby "Romano Hip-hop" od Gipsy.cz a pamětníci zimních Colours před necelým půl rokem mi možná dají za pravdu, že Boban Markovič to tehdy Goranu Bregovičovi v souboji na dálku pěkně nandal. V dalším srovnání, tentokrát pátečním a na druhé scéně (Barvy), doplatila Marie Rottrová, festivalová začátečnice, na zvuk - což se oplatilo v o mnoho lépe nazvučeném vystoupení perfektně uvolněného Richarda Bony. Ale nešť: paní Marie byla výtečná, lidé ji mile přijali a při závěrečné "Lásko, voníš deštěm" měli knedlík v krku i hustí rockeři. Osobním vrcholem pátku byl neuvěřitelně živý mix Irska a Kuby v podání kapely Salsa Celtica - unylost Gipsy Kings na hlavní scéně o den později byla tristní. Festival se letos rozrostl o další scénu, evangelický kostel na Českobratrské ulici. Bylo to dobře vybrané místo i pro Mariána Vargu, jenž zde předvedl nádherné vystoupení, kdy jste se dotýkali Věčnosti a Nekonečna (s Moyzesovým kvartetem) a v poslední třetině koncertu (sólově) jste mohli mít pocit, že se na vás zřítí klenba kostela. Výborný trojboj na závěr festivalu tvořila v neděli večer nesourodá trojice Pavol Hammel, Mando Diao a Marianne Faithfull. Hammel se svými Prúdy je další důkaz onoho "naše staré kamarády nehodíme do smetí" - výtečná záležitost pro pamětníky, "Smutná ranná električka" to byla velká, silná věc! Mladíci Mando Diao to naprali do lidí s obrovskou energií, tak má vypadat festivalové vystoupení.

Závěrem

Letošní Colours Of Ostrava máme za sebou. Úspěšně. Byl to fajn festival. Místy možná až příliš etno, ale i milovník tvrdší muziky si zde našel ty své kapely. Trochu mě mrzí, že po dvou ročnících plných zvučných jmen se pořadatelé rozhodli jít směrem méně masově známých zahraničních interpretů. Ale na škodu to nebylo. Takže se těšme na příští ročník.

Colours Of Ostrava, Černá louka a Slezskoostravský hrad, Ostrava, 15.7.2007