Joni musí být pyšná

08.07.2007 05:00 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

Jsou hudební legendy velikosti Beatles, Elvise a podobných. A pak jsou legendy o něco menší. A právě mezi ty se řadí i Joni Mitchell. Ale i těm menším legendám se vyplatí vzdát někdy hold. Obsazení alba "A Tribute To Joni Mitchell" slibovalo skutečné hudební hody. A ty se dostavily.
8/10

Různí - A Tribute To Joni Mitchell

Skladby: Free Man In Paris - Sufjan Stevens, The Boho Dance - Björk, Dreamland - Caetano Veloso, Don't Interrupt The Sorrow - Brad Mehldau, For The Roses - Cassandra Wilson, A Case Of You - Prince, Blue - Sarah McLachlan, Ladies Of The Canyon - Annie Lennox, Magdalena Laundries - Emmylou Harris, Edith And The Kingpin - Elvis Costello, Help Me - k.d. lang, River - James Taylor
Celkový čas: 53:30
Vydavatel: Warner Music
I přes nesporné postavení na světové hudební scéně, kde se Joni Mitchell řadí mezi nejvýznamnější hudebnice druhé poloviny minulého století, v našich končinách nikdy nedosáhla ani desetinové pozornosti či možná popularity, jakou by si ve skutečnosti zasloužila. Nedělám si iluze, že by představovaná deska "A Tribute To Joni Mitchell" něco na tomto faktu změnila, ale třeba se alespoň pár lidí, co ji neznají, zastaví a poté, co se podívají, jaké persóny této písničkářce skládají hold, začnou se o ni trochu zajímat.

Různým interpretům sluší různé tributy. Jsou tací, jejichž písničky získají na kráse, když se na nich ostatní doslova vyřádí a napasují na ně co možná nejvíce ze svých původních žánrů, a pak jsou tací, k nimž se musí přistupovat s velkou obezřetností a vkusem, aby byla zachována původní atmosféra, na které daná písnička v podstatě stojí. A troufnu si tvrdit, že přesně toto je případ Joni Mitchell, respektive její hudby. Její písničky zkrátka není možné lámat příliš přes koleno, dovoleno a vhodno je pouze lehce ohýbat. To se většině z těch, kdo se podíleli na "A Tribute To Joni Mitchell", povedlo, i když pár výtek bych měl.

S předchozích řádek je evidentní, že pokud někdo neměl s písničkami Mitchell problémy, pak to byly její souputnice, následovnice, zkrátka zpěvačky a písničkářky stejného ražení. Emmylou Harris, k.d.lang, či Sarah McLachlan vědí, co tato hudba vyžaduje, navíc poslední jmenovaná skladbu "Blue" nahrála před nějakým časem na své album rarit. Björk už hudebně stojí trošku někde jinde, ale díky tomu, že se nepustila do žádné velké alternativy a zůstala u mrazivé polohy svého skvělého hlasu, udělala z "The Boho Dance" jednu z nejlepších věcí na desce. Joni Mitchell se vždy pohybovala i na hranicích jazzu, proto "For The Roses" v intimním podání Cassandry Wilson zní velice přirozeně a řadí se k tomu nejlepšímu na albu. Jediná zpěvačka, která mi na "A Tribute To Joni Mitchell" vadí, je Annie Lennox. Paradoxně za to může její výborný hlas a sytý zpěv. Ten totálně přebíjí veškerou původní krásu.

Pánové na téhle desce měli úlohu dosti ztíženou - přece jen přezpívávat folkovou písničkářku, jež nemá daleko k feminismu, není jednoduchá věc. Nezpívající jazzový pianista Brad Mehldau tento problém řešit nemusel a jeho "Don't Interrupt The Sorrow" je velmi zajímavým pohledem na hudbu Mitchell jako takovou. Jestliže jsem u zpěvaček vyzdvihl Björk, pak u chlapů to samé musím provést s Princem. Jeho fanoušci budou znát "A Case Of You" z desky "One Nite Alone..." a jistě budou souhlasit, že Prince si s ní pohrál geniálně, přesto v přiměřených mezích. Zachoval atmosféru hudebního doprovodu a ozvláštnil ji pouze klidnými kličkami svého vokálu. Ani u Jamese Taylora není setkání s legendární "River" schůzkou naslepo - zařadil ji před pár lety na svoje vánoční album. Jeho spjatost s ní je cítit z každého tónu a v poklidu se jeho verze může řadit ke chválené Emmylou Harris a dalším. V podobném duchu by se dalo pokračovat i u Elvise Costella a Caetana Velosa, jenž odlehčil "Dreamland". Pokud má Annie Lennox na této desce nějaký mužský protějšek, pak to je písničkář Sufjan Stevens. Stevensovi se díky pojatému aranžmá stalo něco podobného jako Lennox - jeho verze "Free Man In Paris" ztratila veškerou poetiku.

Joni Mitchell je natolik specifická zpěvačka a skladatelka, že přezpívávat její písničky je dosti velké riziko. Na "A Tribute To Joni Mitchell" se to až na dvě menší zaváhání povedlo. Jedním dechem musím dodat, že ona dvě "zaváhání" jsou mým subjektivním pocitem, jenž do značné míry vychází z toho, jak osobně vnímám hudbu Mitchell. Jistě se najde řada lidí tvrdících opak a vůbec mě to nepřekvapí. Musím pochválit toho, kdo tento výběr sestavil, protože jak písničky, tak interpreti byli vybráni s velkou dávkou citu a vkusu. Na "A Tribute To Joni Mitchell" musí být samotná autorka pyšná.


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

  • Aktuálnost recenze (Tomek, 08.07.2007 13:12) Reagovat

    Hmm, hezká recenze, škoda že album je k sehnání už od dubna. Trošku pozdě na recenzi (ale přece?), nemyslíte?

  • 4 (?!?!, 08.07.2007 17:47) Reagovat

    no a? Pořád lepší než kdyby ji nenapsali vůbec, ne?!

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY