Festivalová sezóna se pomalu a jistě blíží ke konci. Přituhuje, když zajde slunko, pociťujeme absenci teplých prázdninových večerů. Je poslední prázdninová sobota, za dva dny se většina studujících vrátí tam, odkud za teplého června odcházela. Kapelám končí festivalové kšefty, zalezou zpět do klubů ke svým stálým fanouškům, doufajíc, že prázdninové hraní jim rozšířilo diváckou obec. Narvané stadióny či amfiteátry jim jistě budou scházet. Je to doba plná napětí, nostalgie, sentimentu, nejistých očekávání, smíšených pocitů. Ve vzduchu je cítit možnost vytvoření jedné z posledních teček za prázdninami, očekávání diváků i kapel je silné, pro obě strany lákavé a důležité...

Na těchto základech byla možná atmosféra Řevu založena, možná na něčem úplně jiném. Každopádně kapely zde ze sebe vydávaly výkony - na festivalové hraní - nadstandardní a diváci je odměňovali přízní nevídanou. Nejvíce pak ty, jejichž vystoupení bylo založeno na živelnosti, ty, které svou pódiovou prezentaci pojali akčně a živě. Bigbít v tom dobrém slova smyslu, zdá se, má na naší scéně stále místo, nebo právě zažívá comeback, každopádně skupiny jemu věrné zde slavily největší úspěch.

První kapely většinou nemají na růžích ustláno, krom toho, že se na ně diváci teprve začínají slézat a nevěnují jim plnou pozornost, bývají často obětí zvukových kiksů a dolaďování. V Řevnicích tomu tak nebylo. Navzdory svým ne příliš známým jménům sklízely první tři kapely úspěch nečekaný. První z účinkujících - Zády - hráli ve složení basa, kytara, bicí, nijak se s tím nepárali, působili uvolněně a jejich pop-rockové pecky ve stylu staré Lucie dokázaly diváky rozehřát. Následující Medvěd OO9 dokázali svým pivním bigbítem střiženým funkem (nemohu se vyvarovat srovnání s předstádiem Chinaski - Starými hadry) posunout první z tanečníků před pódium, v podobném duchu, leč o krok blíže k popovým vodám stylu Aerosmith, se nesli Pestalozzi a při další kapele - Letech mimo (nabízí se porovnání s TaTa Bojs, sestava je identická, styl velmi podobný, narozdíl od nich jim scházela patřičná lehkost a hravý nádech, na styl, který produkují, se tváří zbytečně umělecky) - bylo na tanečním parketu, jistě i dílem jejich obecnější známosti, skoro plno.

Ač styl Tří sester je někde úplně jinde a náboj, který vydávají, je díky přirozené uvolněnosti a životnosti mnohem silnější než u předchozí kapely, kytarista a bubeník z Letů mimo zde s nimi vystupovali a byli to jediní dva členové, kteří působili nezačleněně, chladně a cize. To nic nemění na tom, že Tři sestry splnily(i) co se od nich očekávalo, publikum nezklamaly(i), dosáhly(i) jednoho z největších úspěchu tohoto festivalu.

Následoval blok tanečních experimentů a popových nálad. Gang ala basta jsou sympatičtí svou snahou o kombinaci samplovaných rytmů s živým hraním a atmosférou, která je na taneční párty nebývale svižná. Aby se člověk dostal do nálady jejich vystoupení, je třeba zajít na samostatný koncert. Čtyřicetiminutové festivalové vystoupení za přímého žáru slunce po legendě českého dupárenského bigbítu je přesně místo, kam kapela tohoto druhu nepatří a kde nemůže vyznít. Rozpačitá atmosféra v publiku alespoň pomohla následující Tiché dohodě, jejich jinak standardní popové písničky (nic ve zlém, nic v dobrém, nic víc než dobře zahraným popem Tichá dohoda nikdy nebyla) zde vyzněly jako mnohem větší nářez a verva, se kterou se muzikanti do hraní pustili, byla nečekaná a pro atmosféru v publiku určující.

Jeden z nejsilnějších ohlasů zaznamenali následující Nahoru po schodišti dolů band. Na kapele, která za pár let oslaví svoji dvacítku, je cítit nadhled nad stylem i texty, přirozenost ve vystupování a zdravé nadšení pro hru. Jsem přesvědčen, že by se umístili na jednom z prvních míst v soutěži domácích kapel "nezakomplexovaného rocku". Žánrově pestré skladby kombinující geldofovský rock (harmonikové aranže) s balkánskými motivy (klarinet, saxofon) jsou příjemně uzemněny jinak bigbítovým zvukem zbytku kapely (sax, kytary, basa, bicí) a hravě syrovými texty.

Žlutej pes je kapitolou sám pro sebe. Vývoj, kterým prošel za posledních 10 let, je velmi zásadní a na jejich současném stylu (přestože jsou dnes instrumentálně dál) je čitelné přeorientování se od tradičního stylu jižanského rocku směrem k líbivému středněproudému a nenápaditému popíku - svým způsobem se jedná o vývoj přirozený, vzpomeňme, kam to dopracovaly jejich jižanské vzory. V Řevnicích však úspěchu dosáhli, doufejme, že i dílem toho, že do playlistu zařadili více starších opusů než při jiných festivalových vystoupeních.

Řev Řevnice je festivalem, který je jak zařazením do prostředí lesního amfiteátru tak svou letně-podzimní atmosférou ojedinělý a výjimečný a na domácí festivalové scéně takřka nepostradatelný. Svědčí o tom již přeplněný prostor lesního divadla (k příjemnému překvapení pořadatelů přišlo kolem tisícovky návštěvníků), který jasně poukazuje na to, že na několik let přerušená tradice Řevů u nás chyběla a bylo by chybou v ní nepokračovat - letos poprvé se organizace chytla Ameba production (ano, ta, která pořádala i letošní Rock For People a na jejíchž stránkách je plno fotek z tohoto festivalu) a doufejme, že neztratí chuť ani do příštích ročníků.

Řev Řevnice, sobota 2.září 2000