K metalu jsem měl vždycky trochu zvláštní vztah. Pro někoho možná potupnou větu jedu v metalu jsem řekl naposledy někdy v sedmnácti na lavičce v parku s lahví laciného vína v ruce a kazetou Faith No More ve walkmanu. Od té doby snad ani ve snu. Spíš než ta klasická forma, mě bavily vždycky víc odnože a hybridy vstřebávající jiné hudební vlivy. Například ty elektronické. S touhle jednoduchou šablonou bychom si v případě brněnské kapely Insania měli vystačit. Tedy aspoň na první pohled.

Metalové (nebo možná hardcoreové) kytarové riffy rozmáznuté - místy možná až příliš - epickými klávesovými plochami a občasným samplem, zalisované do téměř neprůhledného igelitu přihrublého vokálu, jakoby umazaného od očních stínů rozteklých po tváři Jaze Colemana. To jsou hlavní díly stavebnice s nápisem "Rock'n'Freud" na krabici.

Zpívat česky vyžaduje velkou dávku odvahy. Za angličtinu se snadno schová lecjaký blábol a zpívat v rodném jazyce znamená buď mít opravdu co říct, nebo riskovat sklopené zraky a cukající koutky posluchačů. Budeme-li se bavit o silných stránkách Insanie, potom texty patří rozhodně mezi ně. Chci říct, že vtip, ironie a nadhled nejsou zrovna nejčastější položky v seznamech textové výbavy žánrově spřízněných kapel. Ostatně mnohé napoví i samotný booklet alba. "Ten večer začal přesně naopak, než bych si přál / Joe mě zaved vzhůru tmou tam na vrcholky skal / U ohně byla Marie, smutně zněl její hlas: ′My nevěříme v ďábla, ale ďábel věří v nás.′ / Tento večer Freud zpívá bas."

Vraťme se však ještě k Jazu Colemanovi. Je velká škoda, že si tenhle zmalovaný šaman coby způsob léčby svých spasitelských komplexů vybral produkování desky holkám s penisy. "Rock′n′Freud" je přesně to album, ze kterého by právě on se svým charismatem a kapela se svým potenciálem udělali velké album. Takhle to je deska jenom lokálního formátu pro nejvěrnější fanoušky.