Každému, kdo by mi v devadesátém čtvrtém roce tvrdil, že Chris Cornell (myspace.com) ze Soundgarden bude zcela vážně hrát "Billie Jean" od tehdy nenáviděného podivína Michaela Jacksona a že ji dokonce zařadí na svou desku, bych se tehdy vysmál. Jenže třináct let po vydání superdesky "Superunknown" je všechno jinak. Cornell je starší a i když nazapře své předchozí výtečné a dnes již neexistující kapely Soundgarden a Audioslave, přece jen se ve svých třiačtyřiceti letech hudebně trochu usadil. Své sólovky vydává vždy v době, kdy se mu rozpadne kapela. Letos to odpískali Audioslave, a tak je tu čas pro "Carry On", Cornellovu druhou sólovku.

V jejím úvodu jako bychom se vrátili do zmiňovaných 90. let. "No Such Thing" a vlastně i "Poison Love" klidně mohly být nahrané už tenkrát, kdy stačilo mít obnošenou kostkovanou košili, zboosterovanou kytaru a parťáky s bicími a basou a vydavatelé s vámi automaticky podepisovali smlouvu na tři desky. A Cornell dokazuje, že tehdy byl a i dnes je zpěvákem s velkým Z. Jeho naléhavému hlasu, se kterým si dělá, co chce, může konkurovat jen málokdo.

Budeme-li album poslouchat pozorněji, uvědomíme si, že počáteční nálada kostkovaných košil je tu spíš výjimečným připomenutím neopakovatelných časů, které jsou už dávno pryč. V baladě "Safe And Sound" jsme totiž už zcela jinde. Cornell poodhalí svou komornější tvář ve skladbě, jejíž náladu umocňují smyčce a dechy. Největším překvapením ale zůstává zmíněná Jacksonova "Billie Jean". Cornell z ní udělal poklidnou, truchlivou baladu, která je všechno, jenom ne taneční. Jasný adept na coververzi roku. Jediná píseň, která se na desku moc nehodí, je závěrečná bondovka "You Know My Name". Svou filmovou, hollywoodskou náladou moc nezapadá mezi ostatní, přesto je nepochybně jedním z největších hitů alba.

Chris Cornell po trochu rozpačitě přijímaném debutu "Euphoria Morning" předvedl, že za zády nepotřebuje žádnou superskupinu. "Carry On" je nesmírně pestrá, ale také pevně semknutá deska, která drží pohromadě. A tím, že častěji sáhl po akustických nástrojích a předvedl se i v písničkářském světle, se může přiblížit i dalším posluchačům, aniž by snížil svými předchozími projekty vysoko nastavenou laťku. A i když se na albu nachází i pár obyčejnějších skladeb (třeba až aerosmithovsky protivná "Finally Forever"), výsledný pocit z desky je hodně příjemný.