Způsobů, jak strávit 1. máj, existuje mnoho. Rodiny s dětmi dne volna obvykle využily k pobytu na chatách a chalupách, zamilované páry se vydaly na romantickou procházkou. Ti, jejichž politické smýšlení uhýbá radikálně napravo či nalevo, se mohli zúčastnit pochodů a demonstrací, popřípadě se z dlouhé chvíle poprat s policií. Alternativ byla řada. Jednou z těch rozumnějších bylo zavítat na pražské Výstaviště a strávit den, případně dva, v záři slunce a v zajetí muziky. První dva květnové dny zde totiž patřily festivalu Majáles. Studentské oslavy jara, tedy majáles, známe v naší zemi léta, v minulosti měly samozřejmě mnoho podob, letošní pražský Majáles měl bohatý doprovodný program a vyvrcholil hudebním open-air festivalem, který byl osázen klenoty domácí i zahraniční hudební scény.

Stojím na rozlehlém asfaltovém prostranství a skrz plot se dívám, jak na vedlejší betonovou plochu přicházejí k festivalové bráně návštěvníci. Stejně jako mnoho dalších jsem nevěnoval dostatečnou pozornost malé mapce na webových stránkách a teď se musím dobrých patnáct minut vracet. Fakt je, že pořadatelé se s označením správné cesty zrovna nepředřeli. Když přicházím k bráně, nestačím se divit, jak rychle probíhá "odbavování". Lístek směnit za červenou pásku, popřípadě modrou na druhý den, nezbytná bezpečnostní procedura a hurá vstříc muzice. To, co je na celém festivalu zdaleka nejpozoruhodnější, je jeho cena: vezmeme-li v potaz seznam účinkujících, pak je 250 korun za oba dny pohádková částka. Pořád se divím, jakou magii pořadatelé ovládají, že se jim podařilo srazit výši vstupného tak nízko. Jak je vidět, když se chce, všechno jde.

Nějakých sto metrů přímo proti hlavní bráně vidím první pódium. Že to je Stage 1 jsem si musel domyslet, protože na ní nenacházím jakékoliv označení. Zrovna je klid, přestavuje se scéna. Sháním se po programu, abych si utvořil zevrubný plán. Marně. Tudy jde moje největší výtka - obyčejný papír s otisknutým programem by náklady festivalu radikálně nezvýšil a všem příchozím by jistě pomohl. Vydávám se tedy směrem ke druhému pódiu. Cestou míjím cirkusové šapitó, které je první den zasvěceno převážně punku a ska. U Stage 2 panuje typická odpolední festivalová atmosféra. Zrovna hrají veselí Čankišou, diváci jsou rozsazeni na trávě před scénou a několik tancechtivých rozverně skotačí před pódiem. Najednou mě něco napadne. Rozhlédnu se kolem sebe a opravdu: nevidím jedinou reklamní plochu, tabuli, plakát, zkrátka nic. Dokonce ani na pódiu, přitom tyto plochy jsou vždy bohatě okupovány sponzory. Dá se říct, že tohle je rarita. Jsem zvědavý, čím mě ještě tento festival překvapí.

Vracím se ke Stage 1, kde se právě chystají nejznámější tuzemští představitelé electropunku a psychobilly Moimir Papalescu & The Nihilists. Jejich hudba naprostou většinu přítomných zvedá ze země a nutí minimálně k pokyvování hlavou. Celý prostor je na rozdíl od travnaté plochy u druhé stage betonový, což sice není úplně pohodlné na sezení, avšak aspoň se zde nevznáší oblaka prachu. později se jdu ze zvědavosti podívat na Post-It. Tyhle hochy si pamatuji ještě z dob, kdy hráli v jiném složení a zcela jinou muziku. Dnes již míří zejména do řad teenagerů, avšak dělají to poměrně nenápadně a řekl bych i vkusně. Hudba Post-It rozhodně nemůže nikoho urazit, na své si přijdou jak příznivci lehkého popíku, tak i vyznavači trochu tvrdšího rocku. Po necelé hodině v zadýchaném stanu vyhledávám stánek s pivem; gambrinus za dvacet pět, to je solidní práce. Usadím se do trávy a vychutnávám pití. "Prosím tě, nemáš dlouhej papírek?" ozve se mi za zády mladý hlas. "Tady buď nikdo nehulí, nebo jsou všichni lakomí." Pokývnu soucitně hlavou a dám mu dva.

Na co jsem se opravdu těšil, bylo vystoupení Gaia Mesiah. Před nedávnem vydali své druhé řadové album, které bylo přijato celkem rozpačitě, takže jsem byl zvědav, jak budou znít nové kousky s proslulou energií, kterou děvenky do koncertů dávají. Na první pohled mě uchvátilo lehce bizardní oblečení a sluneční brýle zpěvačky Marky Rybin. Skupina kupodivu nenasadila příval písniček z čerstvého alba, ale začala pěkně opatrně s prověřenými tracky. Až po nějakých patnácti minutách zaznamenávám první novinku. Je jí "Alpha Female", která dala název celému albu. Nové písně sice sklidily menší ohlas, než by zasluhovaly, je však jen otázkou času, než se dostanou hlouběji do povědomí fanoušků. Vcelku obdobná situace, alespoň co se nového alba týče, nastává na druhém jevišti. Kluci z Hanspaulky, pracovití Tata Bojs si nedávno také připsali nový zářez ve své diskografii. Na rozdíl od výše zmiňovaných divokých holek pustili do obecenstva novinky hned od začátku, těmi pak prolínali celou svoji hodinovou show. V této souvislosti musím zmínit další potěšující okolnost: málokdy jsem se na festivalech setkal s tím, že by každý interpret měl pro svůj set minimálně hodinový prostor. Na Majálesu to platilo s nepatrnými výjimkami u všech, fanoušci se tedy mohli dostatečně namlsat. Již za tmy zazněla Vypsaná fiXa. Je trochu škoda, že se při hraní Márdi a spol. stále drží těch samých variací. Výmluvně to vyjádřila slečna opodál: "Oni to hrajou jinak než na albu, ale na každým koncertě úplně stejně." Přesto se fiXe podařilo naprostou většinu přítomných zvednout z karimatek a dek a přimět je aspoň trochu si zaskákat.

Jako hlavní tahák prvního festivalového dne vystoupili na Stage 1 Rammstein. Tedy pardon, jejich krajané Oomph!. I když je to ve finále jedno, dalo by vcelku práci najít momenty, kterými se tato dvě německá uskupení odlišují. Této partičce se budeme víc věnovat v příští majálesové reportáži z Brna. První den se pomalu blíží ke konci. Dostatečně teple oblečené obecenstvo si závěrem smlslo na vystoupení Transglobal Underground, ti ostatní včetně mě se promrzlí na kost odebírají do tepla svých domovů, aby nabrali sílu na druhý den.

Dramaturgie a scénář pražského Majálesu byl podle všeho svěřen do talentovaných rukou. První den spoléhali pořadatelé na státní svátek a s ním spojené volno, takže si mohli dovolit netlačit na pilu. Pro druhý den bylo třeba vymyslet takovou strategii, aby lidé přišli znovu, jelikož se jednalo o všední den. Organizátoři tedy logicky vyplnili časnější odpolední hodiny těmi pro diváka méně zajímavými kapelami, zatímco pozdější hodiny, kdy je již obvykle po práci a po škole, nabídli silnou koncentraci jak domácích stálic, tak zahraničních hvězd.

Je půl čtvrté a mezi paprsky jarního slunce se linou kytarové indie tóny. Názorně se ukazuje, jak moc je pro požitek z koncertu rozhodující denní doba. Ačkoliv mají Roe-Deer poměrně početnou fanouškovskou základnu, o nějaké pařbě nemůže být ani řeč. Před pódiem křepčí pouze pár nejvěrnějších, ostatní sledují vsedě z povzdálí. Tu a tam prolétne vzduchem frisbee, mnoho lidí zevluje zcela mimo hlavní dění, najde se i pár exotů, kteří jsou již v tuto brzkou hodinu zralí na záchytku. Celkově je v celém areálu klid, vládne pohodová atmosféra bez konfliktů. Obrovské nadšení tradičně znamená představení Sta zvířat. Postarší pánové s dámou v čele, oblečeni do černých triček (jak je jejich dobrým zvykem), by mohli leckteré mladší kolegy z branže učit, co že je to ta pověstná energie na koncertech.

Prach. To je jediný závažnější problém. Dupání na vyprahlé zemi neustále zvedá obrovské mraky prachu, až z toho svědí oči. Během vystoupení některých interpretů jsem měl pocit, že scéna stojí za komínem neratovické Spolany. Vrásky na zaprášených tvářích pak činí přehazování setů jednotlivých interpretů. Lehce se pak stalo, že jste přišli na oficiální začátek koncertu vašich oblíbenců a s hrůzou jste zjistili, že právě dohráli. Příkladem budiž výměna setů Polemic a MIG 21. A bohužel se to nestalo jednou... Pořádný zmatek také znamenalo úplné vypadnutí italských Persiana Jones. V šapitó, kde během dne vládly hiphopové beaty a rýmy doprovázené typickým pohybem ruky, byla situace podobná. Slovenští Kontrafakt dorazili s hodinovým zpožděním, což jednak znamenalo zkrácení jejich vlastní produkce, ale také ukrojení setu PSH, kteří museli chtě nechtě oželet dobrou půl hodinu, aby se dohnala časová ztráta. Ostatně časové problémy byly během obou dní dosti časté. Ačkoliv byly mezi vystoupeními jednotlivých interpretů poměrně luxusní časové pauzy, nedařilo se čas kočírovat. Tento jev však není ve festivalové praxi ničím ojedinělým. Ojedinělé bylo však vystoupení skupiny Kryštof. Přestože se nepasuji mezi fanoušky a na samostatný koncert bych šel stěží, tihle pánové na mě udělali skvělý dojem. Richard Krajčo, skrývající svoji dlouhou kštici pod kšiltovku, opět prokázal, že je vedle herce, moderátora, muzikanta a skvostného textaře i skvělým showmanem. Celkově je vidět, že si to celý septet náramně užívá, není chvíle, kdy by se u Kryštofa člověk nudil.

Před vrcholem celého festivalu je třeba doplnit energii, a proto se vydávám vstříc vůním linoucích se od stánků. Nabídka je pestrá, od kukuřice, přes tradiční langoše, klobásy a bramboráky, až po vepřové po indicku. Těžko říci, zda-li pořadatelé nepočítali s tak obrovskou návštěvou, ale v pozdějších, hladových hodinách počet stánků evidentně nestačí poptávce a všude se tvoří dlouhé fronty. Zatímco od Stage 2 zní táborští Sunshine, na prvním pódiu se připravuje ke startu první ze dvou hudebních lahůdek večera. Crossoveroví mohykáni Clawfinger ze Švédska mají naši zemi rádi. Poprvé jsem měl tu čest na koncertě Rammstein, kde u mě zabodovali na plné čáře v roli předskokanů. Od té doby zahráli českému publiku ještě několikrát. Jak velký význam mají velkoplošné obrazovky vedle pódia, se ukázalo právě během jejich setu. Celý prostor před scénou se zalidnil až do vzdálenosti několika desítek metrů. Clawfinger vtrhli na pódium bez známky respektu. Kytarista od první chvíle zasypával přítomné ostrými riffy, jediný dlouhovlasý muž sestavy obsluhující basu si div krk nevykroutil – tak zuřivě máchal svou dlouho hřívou. Zpěvákovi se očividně zalíbila pozice na bednách pro odposlech, odkud zpíval, rapoval i komunikoval s publikem. Za hojné pomoci elektroniky zazněly zásadní pecky napříč všemi deskami, na úplný závěr nejznámější "Do What I Say". Jednoznačně nejlepší set celého středečního programu.

S americkými Dog Eat Dog to už tak slavné nebylo. Svoje představení odehráli bez saxofonisty, což byla pro znalého posluchače nevýslovná škoda, jelikož právě tento hudební instrument jim vždy dodával na přitažlivosti. Jejich vystoupení bylo vlivem této absence sotva poloviční. Kromě toho američtí rockeři až zbytečně natahovali pauzy mezi jednotlivými skladbami, které vyplňovali reprodukovaným hip hopem a zbytečně plytkými řečmi. Ze začátku se mi navíc zdálo, jako by zpěvák zapomínal zpívat. Možná na tom měla podíl technika, každopádně to velmi kazilo dojem. Stejně jako v případě Clawfinger odehráli Dog Eat Dog všechny své hity, z nichž největší úspěch zaznamenal "Rocky". Ani tento kdysi obrovský hit však nespravil celkový dojem a degradoval vystoupení Dog Eat Dog do šedivého podprůměru. Šapitó tou dobou obsadili příznivci taneční hudby, kterým zahrál do noty např. Philips TBC. Ještě pár beatů a oslava jara končí.

Majáles se rozhodně povedl. Krásné počasí, poctivá domácí i zahraniční muzika, tuny prachu, vysoká návštěva a perfektní atmosféra. Takhle stručně bych shrnul své pocity. Pokud jde však o podstatu festivalu jako takového, musím rozpačitě pokrčit rameny. K festivalu patří stan, ranní mačkanice u koryta s vodou a noční pazvuky linoucí se z okolních stanů. To vše samozřejmě nepřipadá v tomto případě v úvahu. Ráno přijít, večer odejít, zkrátka mi to nezapadá to festivalové filozofie. Budu-li však hodnotit pouze hudební produkci, dávám plný počet.

Majáles, Výstaviště Incheba, Praha, 1.-2.5.2007

Fotogalerie: