Stačí se podívat na mezititulky všech deseti příspěvků této makrorecenze a čtenáři je hned jasné, že u většiny redaktorů musicserveru nová deska Gaia Mesiah "Alpha Female" mnoho nepochodila. Druhou nahrávku této rockové, takřka absolutně dívčí kapely přitom veřejnost i kritická obec očekávaly spíše s nadějným pohledem, na čemž měl svůj podíl jak příjemný debut "Ocean" a energické koncerty Gaia Mesiah, tak jméno producenta nahrávky - tím nebyl nikdo menší než vůdčí postava hlasitých Killing Joke Jaz Coleman. A co konkrétně že se kterému redaktorovi líbí a nelíbí?

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Honza Sedláček - Divočina stejná, jen už ne prvoplánová (8/10)

Letní festivalové radovánky jsou za dveřmi. Všichni už se vidíme, jak sedíme na ušlapané trávě, upíjejíme o bura dražší, jakžtakž vychlazenou desítku a čumíme na horkem se rozpouštějící muzikanty v prostoru stage. Jedny prozíveme, druzí nás donutí povyskočit a do třetice jsou tu ti, co je podtrháváme v programech a na jejichž výkonu celá ta sranda stojí a padá. Faktem je, že Gaia Mesiah je banda, která to břímě bere rok co rok na sebe a málokdy zklame. Ze tří čtvrtin holčičí spolek dělá brajgl, že je mnohdy i vedle pogujícím pankáčům stydno. Jenže problém je, že jak to fungovalo naživo, tak to drhlo na desce. GM je zkrátka kapela živá, ne studiová. Novinka má vše změnit a v zásadě se jí to i daří. "Alpha Female" zní na rozdíl od debutu "Ocean" koncepčně a uceleně, o což se zajisté nemalou měrou zasloužil producent Jaz Coleman. Jeho vliv není těžké vystopovat, ani co se instrumentální stránky týče. Kytara už zbytečně nikam nespěchá, bicí jsou promyšlenější a zpěv o úroveň výš. Divočina je to pořád stejná, o tom nic, jen už ne tak prvoplánová. Přes všechny zmiňované klady se ale trochu obávám, že Gaia vstupuje na půdu, jež pro ni do budoucna nemusí být zrovna tou nejpevnější. Na to si ale rád počkám.

Ondřej Pravda - Méně RATM, více Seattlu, méně hravosti (7/10)

Nová deska je prý nesrovnatelně lepší, co se týče zvuku a míry energie, říkaly holky v rozhovoru v mGuidu. No, mé uši tu nesrovnatelnost neslyší, protože zvuk dvojky je sice kompaktnější a hutnější, ale není to zas takový rozdíl oproti jedničce. Producent Coleman prý hodně mluvil do výsledné podoby (v takové "Under A Crescent Moon" ho slyším hodně, ale šestiminutové opusy se nejen ke Gaie nehodí), ale neznamená to zásadní obrat proti minulosti, to by byly holky (a kluk, já vím) samy proti sobě. Ano, méně chropotu, méně RATM, více Seattlu, také tak by se to v nepřesné zkratce dalo popsat. Hutnost je pěkná věc, ale znamená také méně hravosti (i když titulní skladba se snaží, věc jako "Blueberry Day" tady prostě chybí), bezprostřednosti, takže ve výsledku jednotlivé skladby víc splývají. Není asi náhoda, že starší koncertní "More Warriors" zní v toku desky jinak. Slušná deska, vývoj je potřeba, ale za sebe preferuji debut.

Kateřina Červenková - Energie se marně dere na povrch (6/10)

Spojení uhrančivého Jaze Colemana a neřízené energie Gaia Mesiah dávalo již předem tušit, že se zvuk kapely více či méně změní. A opravdu, jen nevím, jestli zrovna v kladném slova smyslu. Můj první dojem byl rozpačitý, čekala jsem totiž něco jiskrnějšího. Místo živelné ráznosti s příchutí drzé ženské emancipace servíruje album pouze zkrocenou energii, která je uvězněná kdesi hluboko a jen se marně dere na povrch. Gaia Mesiah chtěla evidentně trochu dospět, k čemuž už se impertinentní syrovost ani věcný a jednoduchý přístup nehodí. Je skvělé vytýčit si cíl, ale snaha za každou cenu vdechnout život myšlence se nemusí vždy vyplatit. Zrovna Gaia Mesiah tak sklouzla mimo jiné k bezduchému šroubování i technizování. Ačkoliv je pro mě Jaz nejen po hudební stránce nanejvýš zajímavá osobnost, jeho příliš výrazný vliv na natáčení "Alpha Female" desce spíše uškodil. Zbytečně usměrnil její vývoj, potlačil troufalé, doposud zpupné ego kapely a jeho pokus o dívčí Killing Joke se trochu míjí účinkem. Morella si prosadila zase o něco více sedmdesátkového zvuku, Marka se zklidnila a ukázala i jinačí emoce. Ono by to bylo všechno asi fajn, kdyby to však ve výsledku neznělo tak křečovitě a jednotvárně. Doufám, že takhle vyčpěle a mimo svoji kůži působí současná Gaia Mesiah jen na albu a na pódium se kapele podaří přenést podstatně více svého důrazného elánu.

Honza Průša - Obyčejná průměrná deska (5/10)

Stejně jako Divokej Bill nebo Wohnout i Gaia Mesiah je koncertní kapela. Energie a živelnost, která se z pódia pokaždé valí na návštěvníky jejich vystoupení, spolehlivě uhrane každého. Jenže doma, v klidu obývacího pokoje je všechno jinak. Kromě energie síly jaderného reaktoru toho totiž na albu moc nezbývá. Tak to bylo s "Ocean" a podobné je to i na "Alpha Female". A to, že kapele pomáhal hvězdný Jaz Coleman, paradoxně novince spíš škodí. Sice dokázal ohlídat všechny technické záležitosti (takže zvuku není, na rozdíl od debutu, co vytknout), jenže spolu s jeho příchodem (stejně jako na "Proměnách" Čechomoru nebo na albu "The Doors Concerto") došlo k odstavení několika bloků elektrárny, a tedy i rozmělnění tolik potřebného náboje. Coleman jako by mluvil jinou řečí, jeho produkce vyzdvihla pro GM netypické skladby ("Alpha Female", "More Warriors"), naopak typická hutnost RATM je utlumená a navíc zní pořád stejně, takže ostatní písně splývají v jednu. Ač nerad, musím konstatovat, že "Alpha Female" je sice stravitelnější, přesto obyčejná průměrná deska. Ale na koncerty se těším. Ty budou určitě i nadále strhující, žádné vyhořelé palivové články.

Martin Svetlík - Zůstává jen drbání na kytaru (5/10)

Upřímně, od následovníka "Ocean", které je pro mě dodnes jedno z nejmilejších domácích překvapení posledních let, jsem čekal o hodně víc. Základní problém je v tom, že v honbě za moderním zvukem a pojetím se z "Alpha Female" tak nějak vytrácí melodie, neřku-li dokonce písnička a zůstává jen drbání na kytaru. A i to má své mouchy. Především to, že většina skladeb se skládá vždy z jednoho, začasté nic moc riffu, a vrcholem skladby je, když si v refrénu Morella šlápne na nějakou tu krabičku, aby to mělo grády. Kdyby to aspoň holky (a Josh) hrály na tvrdost, ale ono to není vlastně ani moc tvrdé. Nejvýstižnější slovo je možná nijakost. Takové album je. Ani melodické, ani písničkové, ani tvrdé plné zvukových stěn, prostě je to docela nuda. Příliš to nevytrhne ani těch pár zajímavých momentů, které na desce samozřejmě jsou, o to nic. Jen je jich opravdu jako šafránu a většinou jsou utopené ve vatě. Takže mi to nedá se zeptat, kdeže ty loňské sněhy, plné "San Pedra", "Blueberry Day" a podobných skvělých písní jsou? Aspoň že z posledního hlesu Jaze Colemana víme, že to je made in Czech Republic. Aneb velký trapas na konec.

David Věžník - Divná a nijaká (5/10)

"Legulize Marihuana" je pitomá písnička. Protivná. Ale je aspoň nějaká. Její vlezlou melodii není těžké si vybavit. To je dobré. Druhá deska Gaia Mesiah "Alpha Female" je horší. Divná a nijaká. Melodie z ní je z většiny velmi těžké si vybavit. Sloky jsou mnohdy zpěvnější a chytlavější než refrény. To není dobré. Jaz Coleman je rozporuplný producent. Téhle placce dal do vínku zcela plochý a neenergický zvuk (jak by kapele prospěla druhá kytara!) a nenápadné aranže. Samé flangery nebo matalové dun-dun-dun. To není dobré. Závěr alba splývá a jeho poslech není zábavný. To není dobré. Marka Rybin má úžasný hlas. Úžasný. Sytý a zvonivý. Tuberácké "blití" použije snad jen ve dvou písních. To je dobré. V kapele jsou bezesporu šikovní muzikanti. To je dobré. Jenomže: od "nejlepší desky, co v Česku kdy vznikla" se čekalo víc. A... to není dobré.

Miroslav Böhm - Jako Vltava na přelomu července a srpna (4/10)

Pořád si ještě pamatuju na to léto, kdy jsem Gaia Mesiah viděl poprvé. Český Brod, festival Rock For People, nenasytné sluneční paprsky, dobré pivko, skvělá nálada... A pak na pódium naběhly tři "běsnící" holky a jeden anglicky mluvící podivín, který neustále burcoval publikum. A do uší mi tahle čtyřka začala cpát pořádnou porci nefalšovaného elektrizujícího napětí. Brutální porci energie. A přesně tohle na nové desce Gaia Mesiah chybí. Alpha Female je jako Vltava na přelomu července a srpna. Pomalu a líně se jen plazí kupředu. Jakoby bez cíle. Zpočátku se najdou nějaké lehké meandry, které znamenají alespoň mírnou porci adrenalinu, ale čím dále se dostáváte, tím se řeka (stejně jako album) stává mohutnější, jednotvárnější a nudnější. Písničky Gaia Mesiah mi nikdy nepřišly nikterak výjimečné. Ale měly náboj. Jo, a taky to hrály holky, což se hned tak nevidí. A holkám přece projde všechno. Ale "Aplha Female" je hodně velký průser, který už neprojde ani těm holkám. A Jazu Colemanovi jako producentovi už tím tuplem ne...

Jiří Kubalík - Nepřirozená hudební křeč (4/10)

Na svém novém albu se Gaia Mesiah setkali s producentským uměním Jaze Colemana a společně s ním vytvořili naprosto stmelené album, které pohromadě drží především pořádná nuda. Je mi líto, že se z alba vytratila koncertní hravost, že se zpěv z naléhavého stal roztahaným jako převařená nudle. Jaz Coleman chtěl společně s kapelou vystavět velkolepou věž, ale nějak zapomněl, že ty kameny, které staví nahoru, jdou přímo ze základů. Je škoda, že se nechali Gaia Mesiah Jazem takhle vláčet a zapomněli na svůj zvuk. Jedinou skladbou, kterou z jinak splývajícího alba lze vyzdvihnout, je "I'm The Boss Of Me". Zbytek se pohybuje v odstínech šedi a Killing Joke. Holky to holt začaly brát hodně vážně. Ze zábavného nasazení s ironickou tváří Alexe de Large se na "Alpha Female" krčí v nepřirozené hudební křeči. To vše ve znamení pokroku.

Tomáš Parkan - Rockový diskotékový house (4/10)

Obvykle takto tvrdý styl neposlouchám, ale proč se někdy nepodívat na odlišný žánr? Bohužel musím ale napsat, že mě "Alpha Female" příliš nezaujala. Ačkoliv jsem vždy odevšad slyšel, že Gaia Mesiah je převtělená energie, z téhle nahrávky nic podobného necítím. Trošku mi to připomíná house, který jsem kdysi slýchával na diskotékách, kde se sice měnil rytmus a dokonce občas i "melodie", ale jinak člověk nebyl schopen rozlišit od sebe jednotlivé věci. Chvíli jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Vždyť zvuk desky není, tedy až na utlumené bicí, zase tak špatný, občas se objeví zajímavý produkční nápad, či zpestřující aranžmá, ale všechno toto dohromady prostě nefunguje. Dospěl jsem k závěru, že za to může naprostá strohost a nepropracovanost melodického základu celé desky. S tím je pak provázaný i zpěv, který po nějaké době způsobuje bolení hlavy. Kvalitativně je hlas Marky Rybin na velmi slušné úrovni, ale chvílemi mám pocit, že se pro tento styl moc nehodí - je až příliš vysoko posazený a schází mu určitá tvrdost a hutnost. Zkrátka a dobře, "Alpha Female" v mém případě rozhodně nepotvrdila reputaci, která desku a především celou skupinu předchází.

Lukáš Franz - Velký plány a nic (3/10)

Tak Jaz Coleman se rozhodl, že spasí českou hudební scénu. A vzal si k tomu Gaia Mesiah. A musicserver byl za nima ve studiu. A všechno to vypadalo dobře. I anglicky se mluvilo. Asi jako že to bude světová deska. A propagační materiály hlásaly něco v tom smyslu, že to teda jako světový je. "Alpha Female". A já to teď slyšel. Tak co myslíte? No samozřejmě že to není světový. Je to nudný a vůbec to celý je takový o ničem. Žádná spása. Jenom možnost užít si trochu toho dobrýho revivalu - a tady bych doporučoval číst jako "revivál". Navíc, kdo má dneska náladu poslouchat skladby přes šest minut, v nichž se neděje vůbec nic zajímavýho? Nikdo. Upřímně řečeno jsem to slyšel jednou, nepamatuju si z toho nic. Tenhle styl kytar mě vážně nebaví. Žádná legrace, jenom z toho odkapává ta snaha být velkou kapelou. Radši jsem si pustil hokej, Rusko - Švédsko. Jaz Coleman se rozhodl spasit českou hudební scénu a ono nic. Killing Joke jsem nikdy neposlouchal a v "Roku ďábla" byl docela legrační. Zkuste mu dát zase nějakou roli. Třeba spasitele. Haha. Tak já zase jdu. Tři body za snahu.

---

Album: Gaia Mesiah - Alpha Female
Průměrné hodnocení: 5,1/10
Celkový čas: 44:55
Skladby: I Believe In You, I'm The Boss Of Me, Under A Crescent Moon, Coconut Tree Tsunami (Cocatail), Madonna Of The Bleeding Period, Alpha Female, Where Are You My Hero?, A Bleeding Experince, More Warriors, A Letter From Papa