Deskou "Alpha Female" dokázala ostrá, z většiny dívčí parta Gaia Mesiah tři věci, ve které mohla věřit snad jedině ona sama a pak možná šestnáctky každou show věrně řádící pod pódiem a se zpěvačkou Markou svorně pijící z jedné lahve, pokud je něco takového ovšem vůbec zajímalo. Teď a tady nejde o žádnou ironii, pouze poukázání na pevné fanouškovské zázemí. A teď ke třem vývojovým bodům:

Za prvé: největší ránou je, že Gaia Mesiah už hudebně nepůsobí jako tribute-revival band Rage Against The Machine ovlivněný několika dalšími kapelami, které sázely na agresivitu ve vokálu a rázné riffy v kytarových kombech. Abychom byli přesní, tak šlo zhruba o tyto bandy: Faith No More, Metallica, Black Sabbath. Za druhé: další novotou je, že Gaia Mesiah už nepůsobí jako kapela se zvukem ne ani tak z garáže, jako z pražského squattu, kde čas od času vypadával proud, a proto nahraný materiál prvního alba zněl podle hesla: narveme to tam, co to jde, pak už by to nemuselo jít vůbec. Za třetí: posledním zásadním zjištěním je, že úderná čtveřice rozšiřuje potenciálnímu posluchači nabídku. Gaia Mesiah už nepůsobí jako kapela, kterou se vyplatí poslouchat leda tak tři dny před koncertem, aby si to pak na něm člověk se zažitými písněmi na jazyku užil. Nutno říci, že na všem dobrém bude mít nemalou zásluhu producent Jaz Coleman. A teď důkazy ke tvrzení, že se skupina skutečně hýbe:

Důkaz první: Debut "Ocean" byl deskou, kterou jsem si s radostí pouštěl, když jsem chtěl, aby mě z holčičího brajglu bolela hlava, a dělal jsem to rád. Ve skladbách prvního alba Gaia Mesiah jsou, byly a budou tvrdé údery, nadějné nápěvy, riffy jako z betonu a texty, které mi sice nejsou sympatické, ale pořád jsou více o něčem, než o ničem. A hlavně: snaha říct něco jiného než hlášky typu "Love you tonight baby" (na ty v Česku mají copyright staří známí od pražských kytar Toneless) se vždy počítá. "Alpha Female" je krom poslední položky (angažované texty) hodně jinde: kytarové riffy přišly o deku, přes kterou kromě hluku a vlivů z minulosti nebylo možno slyšet vůbec nic. Teď znějí (pořád) hodně úderně, přitom však (nově) citlivě a promyšleně: těžce vypocené z oblíbených desek Santa Morelly. Zahrané tak, aby nepůsobily zcizeně. Nápěvy z "Ocean" se vyvinuly v největší zbraň novinky. "Alpha Female" je plná pomalých slok, kde si poslechnete, co má zpěvačka Marka Rybin na srdci, a rychlých refrénů, kde naopak vítězí forma nad obsahem: refrén si zapamatujete stejně rychle jako rozvrh hodin na začátku školního roku, ale o co v něm šlo, proletí ven do ztracena.

Důkaz druhý: Desítka nových skladeb, na rozdíl od příšerného zvuku prvního LP, zní poměrně up to date, tedy ne jako z roku jedna nula sedm pět. Ačkoliv se hudba, kterou Gaia Mesiah produkuje v současnosti, ve světových žebříčcích moc nehraje, nový zvuk působí hodně současně. Kapele se ve studiu podařilo zbavit těžkosti a důrazným riffům dát kyslík a zábavnou formu, občas až crazy barvy. "Alpha Female" nefunguje jako tvrdá deska kapely, co žije ve sklepě a nevnímá svět kolem sebe, ale jako tvrdá deska kapely, která ač se neřídí trendy, zároveň na ně nekašle, takže nepůsobí vyloženě mimo hlavní proud. Gaia Mesiah v tom proudu je, ale na vlastním a hodně bezpečném, i když osamoceném místě.

Důkaz třetí: "Alpha Female" už se hodí i k jiným věcem než k navození koncertní nálady. Kapela na novince píše samostatně stojící písničky, které zafungují v albovém celku i sólově jako singly. Jsou tu chytlavé hity, naprostá absence neidentifikovatelného řevu, střídání temp, zpěv, který má charisma a atmosféru potemnělého stanu na skautském táboře, kde se vyvolávali duchové. "Alpha Female" je z pohledu kapely splněný sen.