Když zjišťujete, kdo bude dělat předkapelu během koncertu nějakého velkého jména, a od jejího managera dostanete odpověď: "Nevím. Myslím, že je to nějaká kapela. Ale nic extra," máte sváté právo si myslet, že dojde k něčemu hodně podezřelému, v lepším případě divnému a netradičnímu. U mnichovského koncertu Scissor Sisters nebyl "předprogram" na lístcích, plakátech či v programech nijak specifikován, resp. nebyl specifikován vůbec; diváci se mohli dopředu těšit na bezejmenné special guests.

Ti začali hrát krátce po osmé. No, hrát... Chlapíci z backstage ze zákulisí donesli tři paruky na dřevěných stojanech a z playbacku spustil starý diskotékový pop. Zábavnější než samotná muzika (roztomile naivní, do sebe zapletené dívčí hlásky, umělohmotné melodie a limonádové aranže) byly předtočené hlášky mezi písničkami a působivá světelná show. Po půlhodinovém pásmu parukářů se nějakých dvacet třicet minut za laptopem činil intelektuálně vyhlížející mladík. Do studeného německého publika nadšeně rval ostrý syntetický pop ve stylu temných desek Depeche Mode, v krátkých pauzách vyhrával hity jako "Rebel Rebel" od Davida Bowieho a u toho sympaticky mlčel. Všichni věděli, že minimálně lehké rozhýbání krčních obratlů je pro následující chvíle nutností, a že vtipy, kterým by se měli smát, přijdou až s nástupem Scissor Sisters. Takže pro ty, kteří se přišli bavit, nebyla elektronická vložka žádným důvodem k panice. A tímto mottem se také většina publika řídila.

Kdo by v osazenstvu ostatně čekal nějaký výrazný podíl indie mládeže, hodně by se spletl. Koncert Scissor Sisters spíše působil jako pokročilá rodinná akce. Rodiče si spokojeně podupávali, vzpomínali a bavili se dnešní verzí toho, na čem vyrostli. Jejich děti, jak to tak působilo, se necítily úplně ve své kůži a krom nejprovařenějších hitů vše pozorovaly ze zadních pozic a spíše ucucávaly pivo a pokuřovaly, než aby show newyorské party emotivně prožívaly. Hala byla zaplněná zhruba ze dvou třetin (odhadem kolem tří tisíc platících), tedy žádná tlačenice, rozlité pivo na zádech nebo cizí lokty v obličeji; to nikomu nehrozilo. Faktem ovšem je, že vzhledem k charakteru hudby Scissor Sisters by něco takového asi ani nebylo na programu.

Hvězdy nastoupily přesně v devět a hned s otvírací písničkou "She's My Man" bylo jasné, o co v následujících devadesáti minutách půjde. Je úplně jedno, jak budeme tomu, co Scissors předvedli, říkat. Kabaret, gay diskotéka, popová smršť, nevkusná a svérázná show zároveň. Hlavně ale energie a obrovské sebevědomí. I když kapela hraje v pěti, tak na pódiu všechno zvládala dvojice Jake Shears-Ana Matronic, zbytek si nanejvýš hleděl svých nástrojů. S Jackem a Anou vše stálo a padalo (naštěstí až na pár momentů, kdy se před závěrečným náporem pokoušeli působit vážně a seriózně, jen stálo, a to hodně pevně). Jack po scéně poletoval jako narvaný baterkou duracelkou, jeho chaotický tanec ve stylu noha sem noha tam diváky bavil stejně jako písničky z eponymní, první desky. Na ty se reagovalo vůbec hlasitěji než na novinky z alba "Ta-Dah". I pohyb pod jevištěm nabíral úplně jiných obrátek, když se ozvaly starší skladby jako "Laura" nebo "Tits On The Radio".

Sympatické bylo, že ačkoliv šlo v první řadě o nakopnutou a vtipnou show, projev kapely nepůsobil šroubovaně a uměle připraveně. Scissor Sisters živě jsou mimo jiné učebnicovým příkladem špinavé asexuality, s níž podobně jako s hodně teplou atmosférou umí přitažlivě pracovat. Jejich image je jeden velký kýč: Jackovo oldschoolové sako s vestičkou, kterou si možná pamatujete z filmů pro pamětníky, a k tomu jako protipól nablýskané a zářivé šatičky vokalistky Any, jíž z pusy co chvíli lezly výrazy typu "motherfucker". To je zkrátka glam, až by Bowie s celým svým Ziggy Stardustem a pavouky z Marsu mohl závidět.

Na výsledném efektu nic nepokazil ani mizerný Jackův zpěv, který zněl, jako by do sebe právě nalil dva litry vanilkové coca-coly, zajedl to dvaceti lízátky a bolela ho z toho hlava. Jako mě z jeho intonace. Přeslazený, uječený, afektovaný vokál, ale na mnichovské fanoušky fungoval jako droga. Její nejvyšší účinek přicházel v refrénech, kdy první řady pod pódiem řvaly více než výstražná siréna, ty zadní tančily jako o život a k tomu klidně pokřikovaly "I don't feel like dancin'!"

Koncert Scissor Sisters v Mnichově rozhodně nebyl výjimečným, neopakovatelným ani jinak zvláštním zážitkem. Byla to běžná show kapely, která to má na háku. To však neznamená, že nebyl výborný a hodně zábavný.

Scissor Sisters, Zennith Hall, Mnichov, 10.4.2007