Na počátku devadesátých let drtila finská formace The 69 Eyes do kytar ještě energický garážový glam rock. S postupem času však začala čím dál tím hlouběji pronikat do pochmurných a skličujících vod rocku gotického, což mělo za následek i rozrůstající se zástupy fanoušků a fanynek (ty šílely hlavně po frontmanovi kapely - Jyrkim 69). Oči hrály nahlas, vypadaly dost nezávisle a odvázaně, čemuž také odpovídaly jejich koncerty, a jejich jméno je začalo předcházet. Mohly tak prorazit v Německu, Velké Británii a díky poslední studiovce "Devils", ke které se aktuální novinka "Angels" tématicky odkazuje, a velkému razítku EMI také ve Spojených Státech. A s velkou firmou přišly i "velké" změny. Začala se budovat pořádná image, hudba se začala více blížit "střednímu" proudu a do studia si Oči začaly zvát jména, která mají šmrnc a ten správný zvuk. Na "Andělech" tak hostuje třeba Apocalyptica a produkce se i tentokráte ujal Hiili Hiilesmaa (HIM, Moonspell).

Bohužel velká firma a velká jména ještě neznamenají velkou desku. Změna směru byla patrná již na předchozí "Devils", ale na rozdíl od té je "Angels" až příliš polopatická a jednoduchá. Jako by po vcelku úspěšném vstupu na americký trh dostaly Oči strach, rozklepaly se jim nohy a ony začaly chrlit jeden tuctový kytarový riff za druhým. Jo, ještě tam někde pořád slyším Motörhead, možná i The Stooges a Iggyho Popa, ale spíše než "Fun House" či "Raw Power" to jsou béčka z aktuální (a již vyčpělé) "The Weirdness". "Angels" nejsou špatnou deskou, jako celek působí sevřeně, jednotlivé písničky jsou chytlavé, ale všechno už bylo nahráno tolikrát (a lépe), že na ty vzývané davy nových posluchačů si budou muset hoši nechat zajít chuť. A vsadím boty, že jen díky filmovému skladateli Johnnymu Lee Michaelsovi (předchozí alba i spoluprodukoval, tentokráte jen hrál a psal party pro smyčce) má album moderní zvuk a atraktivní aranžmá.

Hudba je v podstatě o dělání kompromisů. O tom žádná. Ale ne vždy to dopadne tak, jak bylo zamýšleno. The 69 Eyes jsou na novince místy až křečovitě komerční, ne však dost na to, aby oslovili i mimožánrové posluchače, jako se to povedlo například HIM. Zároveň však proti takovým Type O Negative působí naprosto bez duše a bez názoru. Utekly ze svého skromného, zaběhaného a hladce fungujícího písečku dobýt svět. Inu, nepovedlo se - nic se neděje. Jen je třeba zase zařadit zpátečku a pokračovat ve vyjetých kolejích. Ono po sedmnácti letech a devíti studiovkách už to chce přece jenom lehké bago na vlastní polovině, vychutnávat si ovace fanoušků a dokopat to do konce. Zbytečně se nehnat kupředu, protože od toho tady jsou už dávno jiní. A ti jsou připravení všem pořádně natrhnout prdel.