Ani jedna deska Clou není žádné laciné zboží bez ochranné známky. Jde o naprosto prvotřídní materiál, kterým spotřebitel dostává hned několik věcí najednou. Alba Clou jsou plyšoví medvědi vaší dospívající sestry, které pořídila na pláži v Kalifornii, dále plakáty libovolných rebelujících idolů, visící nad postelí, a výplň divokých snů. Jak často hlásají reklamní spoty: tři v jednom. A ještě k tomu všechno věci, které jsou v určitém životním období skoro stejně důležité, jako je krev v žilách.

Když je něco dělané pro přesně nastavenou cílovou skupinu, neznamená to, že je to a) špatně, b) že to je umělý produkt, kterým bychom se neměli zabývat. Od ochraňování "vysokého umění" jsou jiní. Že je něco moc radio- i user-friendly, neznamená, že to nemůže být zábavné a že to musí být automaticky úplně plytké. U Clou bychom se pak logicky dostali do stádia, kdy budeme tvrdit, že dospívání a život od osmnácti do pětadvaceti jsou prázdnou, téměř nepůvodní záležitostí. A to zase prr...

Když přijde řeč na Clou, většinou padají termíny jako pop-punk nebo emo-rock, které se dále rozvíjejí v závislosti na vztahu mluvčího ke kapele. Pro fanoušky převládá dojem tvrdé, div ne punkové kapely, ti, co skupinu hitu "Island Sun" dvakrát nemusejí, se pak dělí na dvě party. První hrdě vykřikuje: žádnej punk, obyčejnej vlezlej popík; ti druzí: nesere mě to, ale nic moc. Stejně jako na "Postcards", tak i na "Clou" jsou Rae, Lukemo & spol. hodně hlasitou popovou kapelou, která má nejblíže právě k tomu emo-rocku.

Slovo emo je pro album "Clou" naprosto klíčové: deska je přecpaná těmi emocemi, které budou oslovovat mládež v divokém období, kdy autority neexistují, kapesné je tak malé, že skoro neexistuje, a podobně je to s povinnostmi a jejich realizací. V této době se žije pro páteční a sobotní noci, punk-rockové koncerty a hodně rychlé vztahy, které za sebou následují ve frekvenci jeden víkend - druhý víkend - třetí víkend. To všechno Clou do svých desek dávají. A že u toho mají melodie, které si zamiluje i babička při dělání knedlíků? To není nic proti ničemu. Prostě umění dobře udělat a prodat produkt. Více kusů v jednom.

Na rozdíl od spousty dnešních emo kapel Clou nijak zvlášť netlačí na pilu. Nesnaží se své emoce procpat přes uši přímo na aortu a do mozkových blán, ať posluchač chce, nebo ne. Nemají směšné ambice točit vyzrálá koncepční alba o smrti a jiných přitažlivých tématech pro teenagery, které nejvíc vzrušuje černá barva a všechno, co je jakékoliv, jen ne pozitivní. Hrají jako obyčejná, trochu pokérovaná rocková kapela. Proto jsou jejich skladby lehké a povinnost ukázat svému publiku něco extra je netlačí dolů. Neříkají svým fanouškům, co mají dělat, ale to, co chtějí slyšet. A takové kámoše potřebuje každý teenager. I v době internetu.

Přijdete na koncert a přestože vás desky nebaví, spolehnete se na to, že vám kapela rozproudí krev v žilách a do rytmického tiku rozpohybuje pravé koleno a lýtko. Clou točí desky, aby je mohli předvést naživo, aby Rae mohl mlátit do bicích a Lukemo v refrénech na fanynky vyplazovat jazyk a dýchat jejich pot smíchaný s make-upem nasáklým do pruhovaného tílka. Aby mohli ukázat, co se hraje v amerických univerzitních tělocvičnách.

Clou udělali přesně, co se čekalo. Předem ohlašovaná fúze moderního alternativního rocku se nekoná. Co se koná, jsou lehké hitovky a album, na kterém by mohlo být singlem vlastně cokoliv. A to nikdy není k zahození. Clou jsou plyšáci té sestry z úvodu.