Noid se změnil. Dva roky po svém odchodu z dnes už neexistující nu-metalové úderky Dolores Clan přichází s deskou, která se snaží být dojemná, energická, popíková i orientální zároveň. Došla tato snaha naplnění? A co na ni fanoušci Dolores Clanu? Žádnou senzaci nečekejte.
"Jsem tu pro smích davu / Mířím na popravu / Odhazuju klobouk / Arénou zní pop-rock," pozpěvuje Václav Bárta aka
Noid v písni "Korida" a říká tím vše. Stejně výstižná jsou fota v bookletu, na nichž je zachycen při sebepoškozování. Coby agresivní frontman nu-metalového
Dolores Clanu sice nevyřvával zvlášť oslnivý repertoár, za sebou však měl schopnou kapelu s úderným zvukem a před sebou nadějnou rockovou budoucnost. Sólovým debutem si ale zatloukl hřebíček do rakve vyřezané z prken muzikálových pódií a potažené leskem bulvárních periodik.
První regulérní píseň eponymní desky praví, že
Noid není mizera, za něhož ho někteří mají kvůli roli předepsané podivným scénářem. Je řeč o angažmá v drsném, dnes již neexistujícím bandu, která má do playboye stylizovaného chlapíka od této minulosti distancovat? Nebo o pomluvách showbusinessových blábolistů? Tak jak tak, snaží se Bárta dát jasný signál: změnil se, zmoudřel, je teď hodný hoch. Citlivý ("V horečkách"), romantický ("Tisíc a jeden sen"), šťastně zamilovaný ("ParaNoid" z pera Gábiny Osvaldové).
Jenže nemá to, co potřebuje, aby mu člověk uvěřil: dobrý text. V "Prvním hříchu" se snaží být básníkem typu Richarda Krajča (
"Jsi v ranním svitu narozená / V třezalkách / V jehnědách březin"), jenže po pár verších padá do klišé a frází, které už dávno napsal někdo jiný (
"Jsi krásná a jsi čistá" vs.
"Jsi čistá a křehká" písně "Klidná"
Alice). A když už by rád přitvrdil a pouštěl hrůzu, je až komický:
"Slízneš troubo hák / Až tě bací má pěst / Budeš zlomenej fest / Pár už jsem jich zmák" ("Knokaut").
Ukřivdí ten, kdo bude tvrdit, že album je odfláknutým produktem založeným na hezounské image. Je z něho totiž cítit tendence udělat alespoň trochu odlišný pop-rock. Kromě kytar, klavíru a piána si Bárta risknul sáhnout třeba po orientální flétně či chórech. Některé nápady jsou výborné. "Dvojkoncert" s komorní filharmonií je věru dojemná věc, která vygraduje, když si
Noid začne svým nakřáplým hlasem
povídat s křišťálově čistým dětským sborem BONI PUERY:
"Proč hoří sál / Proboha táto," -
"Dítě" -
"Houslovej král" -
"Bere mi tě / Máš sólo hrát". Své dokáže i duet s Lucií Bílou "ParaNoid", v níž jeden druhému vyznává lásku, spíše však díky výkonu Bílé. A vtipná je záverečná účast Martina Pošty v "Příšerným chlapovi":
"Jen zapnu počítač / Monitor na mě bliká: Pošta / Nespi potvrď příjem" -
"Tohle mi, brácho, sotva projde / Poraď mi, co mám dělat, Noide" -
"Počítač s Poštou nepočítá".
Jenže pár příjemných okamžiků desku nedělá. Dvouletá snaha, jakkoli je z "Noida" cítit, nedošla naplnění. Už dost slabý repertoár podprůměrné stopáže ještě více shazuje zpěv, který není ani z promile tak kvalitní jako v případě Bártova jmenovce Dana, a když dojde na rap, je ještě hůř. Noida jeho prvotina jistě na pár kvartálů zabaví - nepomůže-li manželka, tak tátové členů
Noid Crew Jiří Urban a Tomáš Hájíček určitě (účast Noida a jeho party na koncertech
Arakainu už je nasmlouvaná). Dost možná zabaví i dramaturgy většiny rozhlasových stanic. Posluchače kvalitního pop-rocku ovšem ne. Fanoušky
Dolores Clanu určitě ne.