"Jsem tu pro smích davu / Mířím na popravu / Odhazuju klobouk / Arénou zní pop-rock," pozpěvuje Václav Bárta aka Noid v písni "Korida" a říká tím vše. Stejně výstižná jsou fota v bookletu, na nichž je zachycen při sebepoškozování. Coby agresivní frontman nu-metalového Dolores Clanu sice nevyřvával zvlášť oslnivý repertoár, za sebou však měl schopnou kapelu s úderným zvukem a před sebou nadějnou rockovou budoucnost. Sólovým debutem si ale zatloukl hřebíček do rakve vyřezané z prken muzikálových pódií a potažené leskem bulvárních periodik.

První regulérní píseň eponymní desky praví, že Noid není mizera, za něhož ho někteří mají kvůli roli předepsané podivným scénářem. Je řeč o angažmá v drsném, dnes již neexistujícím bandu, která má do playboye stylizovaného chlapíka od této minulosti distancovat? Nebo o pomluvách showbusinessových blábolistů? Tak jak tak, snaží se Bárta dát jasný signál: změnil se, zmoudřel, je teď hodný hoch. Citlivý ("V horečkách"), romantický ("Tisíc a jeden sen"), šťastně zamilovaný ("ParaNoid" z pera Gábiny Osvaldové).

Jenže nemá to, co potřebuje, aby mu člověk uvěřil: dobrý text. V "Prvním hříchu" se snaží být básníkem typu Richarda Krajča ("Jsi v ranním svitu narozená / V třezalkách / V jehnědách březin"), jenže po pár verších padá do klišé a frází, které už dávno napsal někdo jiný ("Jsi krásná a jsi čistá" vs. "Jsi čistá a křehká" písně "Klidná" Alice). A když už by rád přitvrdil a pouštěl hrůzu, je až komický: "Slízneš troubo hák / Až tě bací má pěst / Budeš zlomenej fest / Pár už jsem jich zmák" ("Knokaut").

Ukřivdí ten, kdo bude tvrdit, že album je odfláknutým produktem založeným na hezounské image. Je z něho totiž cítit tendence udělat alespoň trochu odlišný pop-rock. Kromě kytar, klavíru a piána si Bárta risknul sáhnout třeba po orientální flétně či chórech. Některé nápady jsou výborné. "Dvojkoncert" s komorní filharmonií je věru dojemná věc, která vygraduje, když si Noid začne svým nakřáplým hlasem povídat s křišťálově čistým dětským sborem BONI PUERY: "Proč hoří sál / Proboha táto," - "Dítě" - "Houslovej král" - "Bere mi tě / Máš sólo hrát". Své dokáže i duet s Lucií Bílou "ParaNoid", v níž jeden druhému vyznává lásku, spíše však díky výkonu Bílé. A vtipná je záverečná účast Martina Pošty v "Příšerným chlapovi": "Jen zapnu počítač / Monitor na mě bliká: Pošta / Nespi potvrď příjem" - "Tohle mi, brácho, sotva projde / Poraď mi, co mám dělat, Noide" - "Počítač s Poštou nepočítá".

Jenže pár příjemných okamžiků desku nedělá. Dvouletá snaha, jakkoli je z "Noida" cítit, nedošla naplnění. Už dost slabý repertoár podprůměrné stopáže ještě více shazuje zpěv, který není ani z promile tak kvalitní jako v případě Bártova jmenovce Dana, a když dojde na rap, je ještě hůř. Noida jeho prvotina jistě na pár kvartálů zabaví - nepomůže-li manželka, tak tátové členů Noid Crew Jiří Urban a Tomáš Hájíček určitě (účast Noida a jeho party na koncertech Arakainu už je nasmlouvaná). Dost možná zabaví i dramaturgy většiny rozhlasových stanic. Posluchače kvalitního pop-rocku ovšem ne. Fanoušky Dolores Clanu určitě ne.