V pátek se v Akropoli otevřel nový hudební projekt Music Infinity 2007 prvním koncertem. Do Prahy poprvé zavítali američtí Telefon Tel Aviv (myspace.com). Jejich zatím poslední album z roku 2004 "Map Of What Is Effortless" dostalo k uším většiny lidí zatím nepoznaný zvuk klidného rozjímání a silných vokálů spojených dohromady těžko definovatelnou směsicí glitchů a zvláštně vystavěných beatů. Telefon Tel Aviv si dali pečlivě záležet na tom, aby byli žánrově neumístitelní. Proto snad jediná škatulka, do které by šli vměstnat tak, aby nezůstaly opomenuty neopomenutelné prvky jejich hudby, je téměř všeobjímající IDM.

V současné době pracují TTA na novém albu, které by mělo vyjít ke konci letošního roku, nebylo tedy žádným tajemstvím, že na pražském koncertě byl na pořadu lehce "nostalgický" večírek. Společně s americkým duem vystoupil v Akropoli i jednočlenný český projekt Sonority který byl pro mě objevem večera. Ne snad proto, že jediné další účinkující jsem znal, ale proto, že si to plně zasloužil. Poté, co se totiž na pravém kraji pódia objevil rozevlátý chlapík ze Židlochovic (jak tvrdí myspace), jsem se přestal bát konce zimy a dlouhých večerů. Jeho hudba plná tanečních rytmů přerušovaných místy velmi ostrými glitchy mi zkrátka sedla.

V kontextu s nadcházejícím vystoupením Telefon Tel Aviv nechala hudba Sonority člověka vydechnout a vyčistit si hlavu tak, aby byl schopen bez problému přijímat, co přijde. Možná že toto spojení vyznívá pro tento projekt příliš krutě a shazuje ho do role pouhého předskokana, ale to by bylo nespravedlivé. Jedinou vadou jeho vystoupení bylo pro mě totiž jen to, že bylo příliš potichu. Příliš potichu na to, aby člověk zvládl vnímat jen hudbu a ignorovat hlasy kolem.

To už ale přišla chvíle pro Joshuu Eustise, Charlese Coopera a jejich hudbu. V pátek si TTA nehráli se žádnými složitými dekonstrukcemi a jejich následnými rekonstrukcemi. Nechali všechny přítomné ochutnat především z jejich posledního alba v jemně pozměněných podobách s jasně patrnými linkami a rozsáhlými plochami. Dali vyniknout přesně tomu, co je zdobí. Zvuku na pokraji obrazové velkoleposti, přesto však ne megalomanskému, zvuku, který drží pohromadě chyby pečlivě poskládané tak, aby nešly (jako v případě Sonority) do extrémů, ale naopak, aby tvořily kompaktní a sevřený celek. Na závěr vystoupení zazněla ochutnávka z jejich chystané desky. Místo čistých vokálů zněly tentokrát vokály elektronicky pozměněné a zvuk byl trochu syrovější než během předchozích kusů. Těžko soudit, jestli je tohle právě ten punc, který bude jejich další album mít, nebo je to jen začátek další cesty za novým zvukem. Nechme se překvapit.

Páteční koncert byl zážitek, který by se rozhodně neměl dobrovolně vynechávat. Pro někoho snad mohlo být zklamáním to, že Telefon Tel Aviv nebyli naživo nijak extrémně experimentální, že se nesnažili oholit své skladby až na kost, aby pak dokázali jejich mnohovrstevnatost. Ale musím říct, že pro mě to bylo, alespoň ten večer, velké plus. Na pódiu neměli potřebu se stavět do pózy velkých hledačů a prostě nechali zvuk plynout. Jedinou výtkou by tak mohl být fakt, že to plynulo snad až příliš klidně, a nechalo tak v klidu stát obdivovatele jejich živějších forem. Jenže ani tohle není věc, kterou bych postrádal. Tuhle polohu dokonale naplnil Sonority a spojil tak večer v dobře fungující tělo. Organický večer.

Sonority, Telefon Tel Aviv, Palác Akropolis, Praha 2.3.2007