Jednou v pátek mi zvonil telefon. "Hallo, is this Lady Sov?" - "Nah, sorry Karl. She is ill and she can't make the interview." Slibovaný a z mé strany rozhodně vysněný pokec s anglickou rapperkou Lady Sovereign vybouchl. "What a pity," říkám jejímu manažerovi a ten mi slibuje, že když mu pošlu otázky, pokusí se nějak získat její odpovědi. Posílám mu je, ale myslím si, že rozhovor je ztracený. Tuhle holku sleduju už od jejích prvních singlů. Z talentované grimeové princezny nabrala po turné s The Streets její kariéra úplně bláznivý směr. Všiml si jí Jay-Z a rozhodl se ji podepsat na nejslavnější hiphopový label Def Jam, kterému šéfuje. Sov pak strávila rok v Americe, šuškalo se, že natáčí s největšími hvězdami, ale jak se později ukázalo, debutové album nakonec zůstalo v režii britských producentů (Madasyn, Basement Jaxx). Její sláva se šířila z myspace na MTV a novým fanouškům v Americe vzkazovala "Love Me Or Hate Me". Vybrali si to první a singl bodoval v Top 50 Billboardu (ale i v Kanadě nebo Austrálii). Dlouho odkládané album "Public Warning" pak vyšlo na konci října, ale jen v Americe. Do Evropy se dostalo až v únoru a s ním i povinné kolečko rozhovorů s novináři. Až na to, že Lady Sov do něj onemocněla, a jednoho novináře kdesi v Česku rozesmutněla. Za dva týdny od telefonátu jsem ale přece jen v poště našel e-mail se souborem, ve kterém byly odpovědi přímo od Sov. Sice mám pocit, že dvě nebo tři otázky jsem určitě nepokládal, ale radši nepátrám a překládám. Výsledek je tady.

(Poznámka: Po vydání rozhovoru jsme zjistili, že některé otázky, na které Lady Sovereign odpovídala, byly původně od Pavla Kučery z Filteru.)

Ženských a ještě navíc bílých rapperek v hip hopu moc není. Jak moc je pro holku těžký se prosadit v takhle drsném byznysu?

Už nějakou dobu jsem se se žádnými problémy nesetkala. Nejdřív bylo hodně těžký přesvědčit je, aby mě brali vážně. Ale teď je to lepší. Určitě mi pomáhá i to, že jsem originální a jiná. A navíc se nemusím moc bát konkurence, protože ženských rapperek je málo.

Když tvoje kariéra nabrala spád, novináři tě spojovali s lidmi z londýnské grime scény. Jsi s nimi pořád ve styku? Je to tam pořád živý?

Jasně. Mluvím s nimi po MSN a myspace a třeba příští týden mám ve studiu spicha s JME. Vloni jsem ale hodně cestovala a byla jsem v Americe a nestíhala jsem s nimi být v kontaktu. Ale ta scéna pořád jede, o tom žádná.

Album jsi dokončila po dvou letech velkého povyku, který se zvedl po singlech jako "Random" a "Chi-Ching". Cítila jsi velký tlak, když jsi "Public Warning" točila?

Ani moc ne. Jen to trvalo strašně dlouho. Poslední tracky mi daly dost zabrat. Šílela jsem, ale nakonec se to podařilo. Nebyla jsem pod žádným tlakem od firmy, jen jsem chtěla mít to album už konečně venku. Navíc jsme byli dohodnutí, že nejdřív vyjde v Americe.

Vzpomínáš si na natáčení "The Battle"? Změnil ten song nějak tvůj život?

Nezměnil mi život. Byl to jen track s dalšíma MCs, nic zvláštního. Byl to underground. Madasyn to produkoval a natáčel, takže takhle jsme se vlastně seznámili.

Poslední dva roky dávají výborné počiny od lidí jako ty, Dizzie Rascal nebo Plan B tušit, že britská hiphopová scéna je progresivnější a zajímavější než ta v USA. Souhlasíš?

Jo, nastal čas pro UK! Máme tady kupu talentů. To, co děláme, je rozhodně kreativnější, jenomže lidi v UK jsou strašně líní. Amíci pracují mnohem víc.

Když jsi odjela do Ameriky, šeptalo se, že budeš natáčet s The Neptunes nebo Dr. Dre. Nakonec se na desce nic takového neobjevilo. Co další album? Budou tam američtí producenti?

Jsem dohodnutá s pár velkejma jménama, ale je to zatím tajný... A taky tam samozřejmě budou producenti z Británie.

Jedna z tvých vedlejších aktivit je webová stránka Save The Hoodie.com, která bojuje proti kriminalizaci nošení kapucí. Pomohl ten web nebo tvůj track "Hoodie" nějak změnit negativní pohled na hoodies?

Získali jsme tisíce podpisů pod petici, ale vlastně se nic nezměnilo. Média i lidi na ulici se pořád dívají na člověka v kapuci jako na kriminálníka, což je hrozný.

Někdo říká, že jsi feministka. Je to pravda? Co říkáš na otevřený sexismus v hiphopové kultuře?

Nejsem nic, jsem jenom sama sebou a říkám si, co chci. Nejsem žádná velká feministka, bojuju jenom za sebe. Něco ti ale řeknu, rappeři to v textech někdy hodně přeženou, ale většinou je to jen sranda. Myslím, že lidi ty texty stejně neberou nijak vážně.

V Americe je zákon, že pít se může až od 21 let. Měla jsi s tím nějaký problémy?

Dřív jo. Ale teď už je mi 21. Stejně po mně pořád chtějí průkaz totožnosti, ale aspoň je to teď legální. Abych řekla pravdu, stejně mě to nikdy od pití nezastavilo. V hotelu jsem měla mini bar anebo mohla zajít na spoustu soukromých večírků, kde je to každýmu jedno.

Jsi první neamerická rapperka, která podepsala slavnému labelu Def Jam. Je to pro tebe pocta?

Jasně. Byl to skvělej pocit. Vždycky je dobrý být v něčem první.

Jak se cítíš mezi kolegy z Def Jam?

Je to zvláštní. Mezi nimi není nikdo jako já, což je super. Kdybych byla chlap, cítila bych se hrozně, protože bych si říkala, že se stejně nikdy nevyrovnám Jay-Zmu, Ludacrisovi nebo Young Jeezymu a tak. Jenže pro mě jako holku je to jiný. Mám před sebou otevřený prostor.

Za pár týdnů vyrážíš na velké turné s Gwen Stefani. Jak se to stalo?

Zeptala se mě, jestli mám čas a já jsem po té šanci skočila. Už dlouho jsem fanynka Gwen, zbožňovala jsem ji v No Doubt...

Jak se liší tvoji fanoušci v Americe a v Británii?

V Americe je všechno mnohem větší a bláznivější. Ale chovají se tam ke mně moc pěkně.

Kdybys potkala samu sebe jako teenagerku, co by sis poradila?

Buď ready pro tvrdou práci. Je to non-stop dřina. Nahrávání, turné, promo, video, rozhovory, cestování... Jsem z toho všeho zatraceně unavená a přeju si, abych na to byla líp připravená.

Jaký je tvoje životní motto?

"I don't know."