Sestavování "toptenů" nejoblíbenějších CD je vždy trochu ošemetné. Ne snad, že bych se mi s dobou měnil nějak zásadně vkus, ale škála všech tvůrců a interpretů je tak široká a tak málo prozkoumaná, že kdo ví, k čemu se dostanu zítra, či co splodí moji dosavadní oblíbenci... I když je pravda, že to, co se mně na hudbě líbí, je stálé a neměnné a je jedno, v jaké formě, s jakými nástroji, či v jakém stylu se to kdy objeví. Tak přikládám alespoň výsek toho, v čem poslední dobou jedu...

1. King Crimson: the construKction of light (2000)
Poslední deska kapely, která nedávno koncertovala v Arše. Původně jsem o ní chtěl napsat recenzi na MS, po týdenním poslechu jsem však zjistil, že vstřebat ji potrvá trochu déle a nyní (když se jí dostávám na kloub), by recenze nebyla aktuální. Tak alespoň zde. Zjednodušeně řečeno, deska je ještě o něco poslechovější a svým způsobem náročnější než např. předešlý "Thrak". Na jednu stranu se zde vyskytují pasáže, které jsou poměrně přímočaré a v tom dobrém slova smyslu rockové (úvodní "ProzaKc Blues" na KC až písničkovitého charakteru) - to většinou tam, kde Adrian Belew zpívá, na straně druhé stojí Robert Fripp a jeho kytarové (tedy na kytaru hrané, často zvukově kytaře daleké) plochy (vyplňují větší část desky); ty na první poslech splývají v jednu nečitelnou hmotu, propracuje-li (nebo proposlouchá-li) se k nim však člověk blíž, pozná, že je to neskutečný nášup. Víceméně tiché a až ambientní části se střídají s metalově výbušnými a úžasně sehranými pasážemi (za všechny Frippova "chanson fatale", na tomto albu již čtvrtá část "Larks Tongues In Aspic" či "FraKctured"), relativně melodické motivy se vracejí a opakují a před několikaminutovými sóly, které na kytaru předvádí, tedy klobouk dolů. A zbytek kapely (oproti "Thraku" o dva členy - basáka Tony Levina a bubeníka Billa Bruforda - tenčí) těmto dvěma virtuózům hraje na ruku, vytváří prokomponované a maximálně rytmické podhoubí. S jedinou věcí jsem se ještě nedokázal úplně vyrovnat, a to je strašně syntetický zvuk bicích. Na to, jak rockový má deska potenciál a jak by se čitelné a ostré údery hodily k jejímu stylu (a samozřejmě na to, jak je Pat Mastelotto skvělým hráčem), sem zvuk bicích pro mé ucho nezapadá a při pozornějším poslechu až vadí; tím samozřejmě netvrdím, že si na něj člověk nezvykne a nesmíří se s ním.

2. David Bowie: EART HL I NG (1997)
Dle mého soudu nejpovedenější CD Davida Bowieho devadesátých let. Je sice pravda, že předcházející "First Outside" je jako album uzavřenější a drží víc pohromadě, ale beru ho spíš jako jakousi performanci, samostatný projekt (a poslední vydané "hours..." je jak vytržené z dob dávných a minulých, ze směru, kterým se Bowie vydal, docela vybočuje). "Earthlink" splňuje více kritéria klasického alba (jestli něco jako klasické album vůbec existuje) - a to jak celkovou délkou (necelých 49 min.), tak pojetím skladeb jako samostatných písní (které i vytržené z kontextu celé nahrávky přežijí, to se u tracků z "First Outside" říci nedá). Zvukem je blízké spíš „jungleovým partičkám", co se týče aranží a výrazu, či prací s dynamikou, používá zavedené rockové postupy ("Seven Years In Tibet", "I am Afraid Of America"); což souvisí i s - dle mého - velmi citlivou kobinací elektronických a akustických nástrojů, která dává aranžím a celkovému tvaru neslýchané možnosti. Co bych povídal, je to zkrátka nářez a současně poměrně chytrá muzika.

3. The Klezmatics: Possesed (1997)
Skočné, veselé, taneční, čisté, zpěvné ale i melancholické, syrové a smutné, co dodat. Z původního a vším prostupujícího klezmer základu rozvinou tu tango rytmus, tu balkánskou halekačku, tu irskou baladu. Střídají rytmy pomalé i rychlé, skladby veselé i smutné (mluvím o čistém pocitu z nich, počítám, že texty by dojem jen umocnily), koneckonců, stejně jako na koncertech; ale tam je dojem z nich posílený jednak o vizuální stránku projevu a pak hlavně o živou atmosféru naplněného sálu, která posiluje jak kapelu, tak posluchače. Vždyť kde jinde muzika tohoto druhu vznikala, než v přítomnosti mnoha jiných a pro mnohé další.

4. Už jsme doma: Uši (1999)
Zatím poslední řadová deska UJD (nepočítám-li výběr "15 kapek vody") je pro mne něčím, od čeho se už přes půlroku nedokáži odtrhnout. Uznávám, svědčí to o jistém druhu omezenosti a neobjektivnosti, ale mně tahle deska přijde jako to nejlepší, co zatím UJD vydali. A) má skvělý zvuk, ve srovnání s takovými "Pohádkami ze zapotřebí", ale i Hollywoodem" bezkonkurenčně lepší. B) jsou zde skladby i písničkovitého charakteru, nebál bych se říct krátké a výstižné vypalovačky ("Bosí", "Kovbojská", "Strach"...), ale i delší kompozice s poměrně fundovanými až klasickými mezihrami (za všechny osmiminutové "Uši"). Na zvuku i aranžích je hodně znát nástrojové obohacení o šest filharmoniků(?) (lesní roh, trubka, fagot, tuba, pozoun, akordeon), kteří jen dokazují, že dobrá hudba jde napříč hudebními žánry a spřízněné sdružení C&K Vocalu, které přidává expresívnějším pasážím ("Pot", "Řeka") na intenzitě. Zážitek ze křtu CD na Deltě, kde byli přítomni všichni z výše uvedených hostů, byl pro mne (a pro mé další poslouchání desky) určující - jeden z nejsilnějších pocitů ideální harmonie těla, duše a UŠÍ!

5. Collegium Musicum: Konvergencie (1971) & LP Collegium Musicum(1970)
Deska, která navzdory své téměř třicetileté historii nezestárla. Marián Varga je zkrátka génius, a to se všemi důsledky, které se k tomuto poslání vztahují. Je osobností, která vždy měla velmi konkrétní představu o tom, co chce dělat a jak to chce dělat, žádné kompromisy či ústupky vzhledem k hlavním hudebním proudům té které doby neměl potřebu dodržovat, linii toho, kam se Collegium Musicum má sunout, měl jasnou a jistě o ní nepochyboval. A jak už se občas stává, když se v kapele sejde více takových (třebaže geniálních) individualit, po čase se chtě nechtě začnou v pojetí celé skupiny rozcházet a tím stavět základ roztříštění celé kapely. Tak se stalo i u Collegia Musica. Dnes každého z jeho členů můžeme vidět jinde a s jinými (František Griglák např. s Peterem Lipou, Fedora Freša s Fermatou, Pavola Hammela a Průdy představovat asi nemusím) a vždy bude jasné, že spojení mezi nimi, ke kterému na začátku sedmdesátých let došlo, se už nikdy nevrátí a že k souznění těchto géniů už znovu nedojde - buďme vděčni, že se nebránili alespoň archivování toho, co vytvářeli (včetně koncertů). Titul v nadpisu je shodný s názvem 2CD, které obsahuje dvě kompletní desky CM (tedy výchozí "Konvergencii" - té dominuje "Suita po tisíc a jednej noci", čili volné zpracování Šeherezády Rimského-Korsakova a "LP CM 1970" - s dvěma anglicky zpívaými skladbami Fedora Freša) a ještě a i b stranu singlu (Panton 1970) - tituly jako "Hommage a J.S. Bach", či "Ulica plná plášťov do dažďa" máte jistě kdesi v podvědomí. Kompet je to vskutku vydařený a věřte, že na dvou po okraj naplněných cédéčkách najdete při každém poklesu kus něčeho nového a neodkrytého.

6. Pink Floyd: Meddle (1971)
Když už jsem u těch vykopávek. Deska, která vyšla dva roky před první masověji rozšířenou "The Dark Side Of The Moon", skýtá dle mého názoru velmi silný poslechový potenciál. To co na ní přijde zajímavé mně, je přechod od stylu takových těch divočejších a těkavějších prvních desek ("The Piper At The Gates Of Dawn") k uhlazenějšímu projevu s většími plochami a v tom dobrém slova smyslu rozvleklejšími tempy (tedy tím, na čem jsou alba, na jejichž základě byl definován styl Pink Floyd postavena). Na desce jsou z větší části poměrně krátké skladby (s velkým sklonem k hitovkám - např. "Fearless" či "San Tropez"), celé dílo ukončují téměř čtyřiadvacetiminutovou "Echoes", instrumentálně vyzrálou náladovkou s výtečnou atmosférou.

7. Tom Waits: Mule Variations (1999)
Deska, která je svým způsobem průřezem více směrů, kterými se kdy Tom Waits ubíral. Střídá zde nálady předchozích dvou "industriálek" - "Black Rider" a "Bone Machine" (např. první skladba "Big In Japan" založená na dokonale zklesleném zvuku nástrojů i hlasu, nebo bonemachinovské "Whats He Building? ") s atmosférou některých starších zvukově experimentálních desek, taková "Hold On" je jak vystřižená z "Franks Wild Years", nebo "Cold Water" jakoby se nevešla na "Rain Dogs", ani klasicky syrové slaďáky jako z období "Small Change" zde nechybí (za všechny třeba "Picture In A Frame"). A přitom album jako celek drží pohromadě a člověk nemá pocit, že by velkému Tomovi došla energie a invence - přinejmenším zvuk a sychravá nálada je to, co drží skladby na jedné úrovni.

8. Hm...: To by mohlo být zajímavé (1999)
A je. Mám pocit, že bych jen opakoval, co už napsali jiní a jinde (také zde na MusicServeru). První oficiální CD skupiny (před tím existoval jen demáč "ehm...") je na světě a sklidilo velký úspěch. Pánové Viktor Ekrt a Marek Doubrava se trefili přesně do toho, co na naší hudební scéně chybělo, a přitom se stylově nejedná o nic novátorského. Příjemně zkombinovali vesměs folkový přístup ke tvoření písniček (texty si tedy většinou vypůjčili jinde, nejčastěji od Petra Kotouše, nebáli se sáhnout do archuvů starších veličin - J. Seifert, A. Sova, J. Kainar, J. Neruda...) s mírně tanečními postupy a nástroji (Ondřej Anděra a jeho beat-box, či Milan Ceis s živou okleštěnou soupravou bicích), to celé zastřešili upřímným, spontánním, povětšinou veselým (ne však trapným) projevem. Tak zde vedle sebe stojí rozjuchaná a skočná "Píseň o přátelství" a vedle toho pomalá, tichá a výborná náladovka "Zůstane jen...", či jen šeptaná "Noc plná tejemství" (jediné, co mi ze strany hochů nepřijde úplně trefné, je skladba "Sen", poměrně citlivou a vážnou zpověď Josefa Kainara necítím z úst Marka Doubravy jako to nejupřímnější). Jinak má deska atmosféru a je dělaná s citem, málokoho může urazit.

9. Vltava: Když bozi zestárnou (2000)
A Vltava plyne dál. Svým způsobem její poslední album kapíruje styl, který předhodili na předchozí desce (za všechny "Bezvadnej Chlap" je jako z oka vypadlý Marxovi, Engelsovi a Beatles), na druhou stranu jsou zde skladby něžnější a decentnější ("Něho", či "Zídky a koleje"), v lecčems se vypravili dál, zjistili, že sampler, který jim na předešlém albu pomáhal, jsou schopni nahradit vlastními silami, a tak vznikla snad vůbec nejtanečnější píseň od Vltavy - energická a nabitá "Orloj viděl chlapec". Na CD nechybí ani vltavovská tradice zařazení cover verze starší a všem známé skladby - zde její místo zaplňuje "Jen pro ten dnešní den". Osobně mám tuto desku raději než předchozí Marx, Engels, Beatles, jednak ji nemám tak přeposlouchanou (což je i na škodu) a pak mně přijde o kus kompaktnější a vyzrálejší.

10. Lou Reed: Perfect night live in London (1997)
To, kam se Lou Reed z hudebně velmi nečistých vod Velvet Underground do dneška propracoval, mi přijde velmi příjemné až neuvěřitelné. Přestože se zpívat nenaučil a na kytaru nepředvádí žádné virtuózní kousky, je z jeho projevu cítit obrovská naléhavost a nabitost. Částečně nezúčastněný zpěv pořád jakoby skrýval něco velkého a silného, čemu se nechce ven, diváky tak udržuje v neustálém napětí. S výtečně obsazenou kapelou (Mike Rathke na kytaru, Fernando Saunders na basu a Tony Smith na bicí) tvoří jedno tělo, komunikace mezi nimi probíhá tak jako mezi končetinami jednoho člověka, všichni jsou napojeni na centrální bod Louova mozku, navzájem pociťují každý pohyb, ke kterému během hraní dojde. Proto si mohou dovolit obrovské improvizační plochy, proto není problém si se starými verzemi profláklých pecek hrát a dávat jim novou tvář (takové "Vicious", "New Sensations" či "Dirty Blvd" by nezkušený divák nebýt textu jen stěží poznal), proto je vidět a slyšet, že se na pódiu neustále něco děje a že to pány nepřestává bavit. A to nemluvím o tom, jaký tato sestava udělala krok za posední tři roky, živá nahrávka z Londýna je proti tomu, co předvedli letos na jaře v Praze jen slabý odvar...