Pozvánku na koncert uváděla citace z nabídky zastupující agentury Klezmatics v New Yorku pražské world music festival United Colours Of Akropolis - let´s make a special klezmer dance party in Prague. A jak jsme si v pátek v paláci Akropolis mohli ověřit, newyorčané dodrželi co slíbili.

The Klezmatics koncertovali v Praze již potřetí a zatím vždy svým vystoupením překvapili. Poprvé předvedli klasický taneční koncert ve stylu klezmer (se kterým stál i padal), podruhé překvapili netradiční nedivokostí a velmi decentním a komorním pojetím, naposledy diváky (a to i ty, kteří je zde viděli potřetí) ohromili nejen svou živelností, ale i neuvěřitelným stylovým přesahem a kombinací tolika žánrových postupů - dle pamětníků byl tento koncert ze všech nejnabitější. Ale abych nepředbíhal.

Přijeli v sestavě, ve které zde hráli již naposled, od té, se kterou tu byli poprvé, proběhla pouze jedna změna, a to vystřídání houslistek - původní Alicia Svingals (v době druhého koncertu byla těhotná, jinak má prý hrůzu z letadel) byla nahrazena Lisou Gutkin. Nástrojové obsazení zůstalo stejné, tedy trumpetista, klávesista a částečný dirigent Frank London, zpěvák, harmonikář a pianista Lorin Sklamberg, saxofonista Matt Darrian, již zmíněná houslistka, baskytarista a cymbálista Paul Morrissett a bubeník David Licht (v pořadí nehledejte žádnou souvislost s důležitostí jednotlivých hudebníků, v tomto případě nelze mluvit o existenci frontmana v pravém slova smyslu, nikdo celkově nedominuje, všichni jsou si co do zapojení do hry rovni). Každý z nich je schopen excelovat sám za sebe, každý z nich se umí uskromnit a fungovat jako jeden ze šesti stejně důležitých a stejně potřebných muzikantů. Jejich souhra je úžasná a přesná, tempa, ve kterých jsou schopni hrát dohromady jsou často extrémně rychlá a harmonie působí na naše měřítka velmi exoticky a je nesnadné porozumět jejich principu. Proto má naše středoevropské ucho i oko pocit, že vše, co se děje na pódiu, je do posledního tónu připravené a domluvené, přestože je kolikrát zřetelné, že se jedná o improvizace. Ze stylu, který předvádí, je samozřejmě nejvíce cítit klezmer. Ale někdy se také rozjede do neuvěřitelného bigbítu (tedy co do divokosti a nasazení) a jindy má člověk pocit, jako by postupy, které muzikanti ve vzájemné komunikaci dodržují, už odněkud znal a nebyly mu cizí. Ano, je to klasické střídání sól, sólové duety (tu trubka se saxofonem, tu bicí s houslemi), gradace a dynamika jednotlivých částí nebo silné a jednoduché melodie, které přicházejí, odcházejí a zase se vracejí - prvky, které známe z klasického jazzu. A právě tato kombinace postupů, které nám jsou blízké, s klezmer harmoniemi a patřičnou dávkou těkavosti a poťouchlosti (tím samozřejmě nemířím k mladické ztřeštěnosti) jsou tím, co dělá koncerty Klezmatics tolik pestrými a živými.

Hráli přes dvě hodiny a nebýt přísných časových limitů ze strany klubu, určitě by ještě půlhodinku vydrželi - tak alespoň tvrdil Frank London při uzených makrelách a vodce po koncertě v zákulisí. Během velmi příjemného posezení v těchto prostorách jsem se toho dozvěděl spoustu, třeba to, že na podzim připravuje kapela novou desku, že by velmi rádi jednou natočili živák kompilovaný z koncertů z více klubů, mezi kterými by Akropolis rozhodně nechyběla a třeba i to, že v Praze se jim hodně líbí, atmosféry zdejších koncertů si velmi váží a že tak na jaře příštího roku by si podobnou událost rádi zopakovali. Takže máte-li chuť na netradiční klezmer večírek (o jejich nejednostranném a vskutku netradičním přístupu svědčí i datum koncertu - považte, pracovat na šábes :(o), pak pouvažujte o návštěvě příštího pražského koncertu Klezmatics.

THE KLEZMATICS, palác Akropolis, 4.8.2000