Americká rocková parta Incubus.

The Duke Spirit jsou rození outsideři a dnes je to patrnější než kdy jindy. Zatímco Spojené království zachvátila nová vlna brit-popu, The Duke Spirit si stojí neochvějně za svým a nejspíš si pořád víc připadají jako Velvet Underground uprostřed legendárního festivalu Summer of Love. "Nám tenhle žánr britské muziky vůbec nic neříká," směje se kytarista Luke Ford. "Vždycky nám přišla příliš okázalá a přitom strašně monotónní. Daleko víc se cítíme spříznění s kapelami jako My Bloody Valentine a Stereolab nebo s jednotlivci jako Nick Cave nebo Björk. Myslím, že lidem nabízíme určité útočiště před podobnými taškařicemi, jakou bylo třeba zmrtvýchvstáním skupiny Blur."

The Duke Spirit, pětičlenná formace z Londýna, se už od svého založení v roce 2002 snažila držet stranou a pracovat na své vlastní jedinečné a drsné podobě rock'n'rollu. Poprvé o sobě dali vědět v roce 2003, kdy vydali malé, ale kritikou ceněné album "Roll, Spirit, Roll". Představili na něm svůj typický sound ochraptělých, procítěných kytar, který připomínal celou škálu umělců od The Shangri-La a Spiritualized až po The Gun Club a Patti Smith.

Vše, co se týká jejich desek, počínaje tajemnými kresbami na přebalu (převzatými z anglických dřevořezů ze 17. století) a syrovými nahrávacími technikami, které mají zachytit jejich primární zvuk, konče, podtrhuje jejich potřebu vymezit se vůči svým současníkům. "Chceme, aby naše muzika lidi osvobozovala," vysvětluje zpěvačka Liela Moss. "Chceme vyjádřit jisté emoce, aniž bysme je museli pojmenovat. Přála bych si, aby z naší hudby lidé cítili velkorysost ducha, zkrátka něco, čeho by se mohli chytit." Luke k tomu říká: "Chtěli jsme prostě hrát něco, co by vyjádřilo očistnou moc rock'n'rollu. Když jsme o tom přemýšleli, došlo nám, že posloucháme skladby, ze kterých právě tohle jasně čiší - 'Roadrunner' od Jonathana Richmana, 'Do You Believe In Magic?' od The Lovin' Spoonful a 'Rock'N'Roll' od The Velvet Underground."

The Duke Spirit (posilou Luka a Liely jsou Dan Higgins na kytaru, Olly Betts na bicí a Tony Butler na basu) patří k tomu druhu kapel, které očistnou sílu rock'n'rollu přirozeně vyzařují. Stačí si poslechnout aspoň kousek z jejich úžasného a dlouho očekávaného debutového alba "Cuts Across The Land" a každému to musí být jasné. Album se rodilo téměř rok a to nejprve s pomocí bývalého člena Cocteau Twins Simona Raymonda a později za asistence legendárního producenta Flooda. Výsledek připomíná nevypočitatelnost přírodních živlů a je fascinující směsí klidu (jako v omamné "Lovetones" nebo milostné "Bottom Of The Sea") a bouření (chaotická skladba "Lion Rip" z jejich posledního singlu nebo vypjatá a hlučná "Love Is An Unfamiliar Name"). Hudebně je tahle deska temná a místy zlovolná, ale přitom krásná (všimněte si chřestění odsouzencových želez ve skladbě "You Were Born Inside My Heart"). Vzpomeňte si na třetí album Velvet Underground, když s kapelou ještě vystupovala Nico, nebo na zpěvačku Irmu Thomas, když v šedesátých letech zpívala s Rolling Stones, a víte na čem jste. Ještě si přimyslete syrový a přitom lyrický nátisk Liely Mossové a výsledek je záhadný i unikátní.

"Moje texty zkoumají věci, které nás dostávají a děsí, takové ty třinácté komnaty, které má každý z nás. Ty se pak snažím přeměnit na něco pozitivního," říká Liela. "Už jsem v životě byla hodně nešťastná a duševně vyprahlá, ale vždycky se mi nějak podařilo svoje city zvládnout a objevit sílu jít dál." Vlastně se dá říct, že samotné psaní textů má s tímhle procesem hodně společného. "Někdy, když píšu, mám taky pocit, že vlastně předpovídám vlastní budoucnost. Vždycky jsou věci, které vůbec nechápu, a za čas mi najednou připadají úplně jasné. Je to hodně zvláštní. Některé moje řádky předjímají velkou bolest nebo neštěstí, které se ale nakonec vždycky vyřeší."

Po zbytek tohoto roku bude kapela hlásat svoje poselství napříč minimálně třemi kontinenty a to proto, že už si zajistili vydání svých desek v Americe i v Austrálii. To vše budou muset skloubit se svojí činností v Británii. Ve Spojeném království, kde už si vytvořili obstojnou fanouškovskou základnu díky šňůrám s hvězdami jako British Sea Power, Mercury Rev, Mark Lanegan a Razorlight, odehráli svá prozatím největší vystoupení. Kapela Kasabian si je zvlášť vyžádala, takže odehráli například jeden koncert v Alexandra Palace. Na konci května 2005 se vydali na svou vlastní šňůru. A rok 2007 začal také velmi dobře, pojedou totiž jako support americké rockové megastar Incubus.

Kapela se cítí nejlépe, když hraje živě, a i v této oblasti se neustále zlepšuje. "Vždycky jsme měli na svá živá vystoupení vysoké nároky," říká Luke. "Liela se klidně mohla naučit hrát na kytaru, ale my jsme chtěli, aby se naprosto soustředila na své pěvecké vystoupení. Chtěli jsme, aby pro své publikum zpívala stejným způsobem jako kdysi slavné soulové zpěvačky."

"Velice si považuji hlasu jako hudebního nástroje, takže proč by člověk měl chtít hrát na dva nástroje zároveň? Prostě jsem se rozhodla, že jestli chci zpívat, tak to musím dělat dokonale a celá se do toho položit," říká k tomu Liela. "A o tom vlastně The Duke Spirit jsou," uzavírá Luke: "Neděláme nic napůl, nehovíme kompromisům. Nic netlačíme ani nepředstíráme. Takoví zkrátka jsme."

Takoví jsou – záhadní a jedineční. Britpop Is Death! The Duke Spirit nás přesvědčí, že jsou i jiné možnosti. O Incubus ani nemluvě.

Vstupenky jsou k zakoupení v předprodeji sítě Ticketpro za 630,- Kč + poplatky distributora.