Nahrát album za jeden den, to na počátku jedenadvacátého století dělají snad jen amatéři, kteří si nemohou dovolit zaplatit studio na delší dobu. Anebo experimentátoři, kteří tak činí z jakéhosi uměleckého záměru. Proč tak učinil Richard Müller se lze jen domnívat. Vznikla nahrávka, která je rozhodně zajímavá, leč těžko ji označit za kvalitní. Sám zpěvák a autor textů v bookletu píše, že sice "Počúvatě najživšiu hudbu, akú som kedy nahral!" Zároveň ale přiznává, že "Sú tu miesta, ktoré mi vadia, prespieval by som ich kvôli intonácii alebo popletenému textu. Nikdy to neurobím!" O pohnutkách vzniku této zvláštní nahrávky si tedy každý může udělat vlastní obrázek. Nejdůležitější je nakonec výsledek. A ten je poněkud rozpačitý.

Richard seděl v newyorském studiu 4. listopadu 2006 a předkládal hudebníkům Johnu Bellingerovi (vibrafon), Benu Rubinovi (kontrabas) a Tomu Beckhamovi (bicí) jeden čerstvý, nedávno napsaný text za druhým. Zřejmě pokaždé zabroukal melodii, která mu s textem zněla v hlavě, hudebníci se opřeli do svých nástrojů, lehce si zaimprovizovali a v momentě, kdy výsledný tvar připomínal píseň, z první vody načisto skladbu nahráli. Žádná oprava, žádná změna, hurá na další text. Dodatečně do některých skladeb přibylo tu kytarové sólo, onde harmonika či flétna, občas nějaký ten vokál. Nic se ale v základech neopravovalo, neměnilo. Tak nějak si představuji, že tohle album vznikalo. A podle toho také zní. Poslouchat improvizace na vibrafon jakožto dominantní nástroj půl hodiny je napoprvé zajímavým zážitkem, při dalších posleších ovšem začíná být zvuk nástroje lehce otravným. Melodie Richardem zpívané nemají žádný výrazný a nosný motiv (snad vyjma čehosi, co by se snad dalo nazvat refrénem písně "Život je zázračný") a rytmický doprovod bicích a kontrabasu je obyčejnou jazzovou improvizací. Na koncertu bych tleskal, na desce ale proč?

Jeden průměrný politický text ("Kto by chcel mať v erbe práve tých troch? / Čo už roky šľapú po zákonoch / Kto by sa chceľ vracať práve tam? / Kde už dávno odzvonilo zásadám"), který nebýt od Müllera, nikoho by asi nezaujal, vyznání synovi, trocha zamilovaných veršů. Nic zásadního, nic překvapivého. Tudíž ani po textové stránce žádný zvláštní důvod, proč by tohle hudebně podivné album měl někdo poslouchat opakovaně. K tomu je třeba připočíst doslova odfláknutý, ošklivý booklet (daň rychlosti při přípravě) s vysloveně odpornou fotografií na titulní straně, která neobstojí ani jako vtip - je naprostým vrcholem nevkusu.

Pokud by Richard připravoval běžné řadové album, které by chystal týdny, a mohl tak nechávat nápady a myšlenky zrát, odhaduji, že by se naň dostaly z tohoto vánočního dárečku maximálně dvě skladby ("Gdo by xel?" a "Život je zázračný"). Takto je "V. V." přesně tím, zač jej zpěvák označil v bokletu: "Toto CD si dávam pod stromček." Je to dárek víc pro Richarda samotného než pro jeho fanoušky.