Sir Paul McCartney (myspace.com) celý život přijímá výzvy, o kterých lze spekulovat, zda mu stojí za to. Třikrát se pokusil vstoupit na půdu tzv. vážné hudby, třikrát mu jeho díla kritici omlátili o hlavu. Přesto se nevzdal a byv požádán prezidentem oxfordské Magdalen College, aby složil oratorium, které by bylo uvedeno při příležitosti otevření nové univerzitní koncertní haly, neodmítl jej. "Proč já?", dotázal se prý McCartney. A pan prezident Anthony Smith že prý "...chce něco jiného." V roce 1998, ve kterém se toto všechno odehrálo, však zemřela Paulova životní partnerka, manželka Linda. Práce na díle pak šla velmi pomalu a těžká ztráta se do výsledné podoby díla velmi odrazila. Však také McCartney "Ecce Cor Meum" Lindě věnoval, při komponování některých pasáží a psaní textů, jak sám říká, stála po jeho boku. Po třech letech v roce 2001 se odehrála premiéra tzv. první verze oratoria. Dílo nebylo přijato zrovna nadšeně, leč Paul přiznal, že se jednalo pouze o jakési pracovní přehrání, neboť neznaje noty, skládá hudbu na klávesových nástrojích, které ne všechny nástroje klasické dostatečně věrně interpretují, a on nemaje vzdělání v kompozici si není úplně jist, jak to celé vlastně bude znít. Například velký prostor věnovaný sólovému hoboji má prozaické pozadí: na synťáku zní hoboj mnohem věrněji a lépe než třeba sólové housle.

Po přehrátí se tedy McCartney pustil do další práce, která trvala pět let a vyvrcholila letos ve studiu číslo 1 na Abbey Road, kde bylo dílo ve své konečné podobě zaznamenáno pro budoucnost. Musím se přiznat, že mám ke čtvrté klasické položce v Paulově diskografii rozporuplný vztah. "Liverpoolské oratorium" mne svého času nadchlo a jeho provedení ve Svatovítské katedrále v rámci Pražského jara bylo pro mne velkým zážitkem. "Standing Stone" je milá skladba plná vydařených melodií, která se trochu křečovitě snaží dokázat, že McCartney na klasiku má, a "Working Classical" jsem, omluvte mé ignorantství, zatím ještě neslyšel. "Ecce Cor Meum" aneb "Pohleď do mého srdce" (vím, překlady jsou různé, ale tento podle mne nejlépe vystihuje náladu díla) ne a ne najít si naopak k mému srdci cestu. Poslouchal jsem ráno i večer, při práci i v klidu, po částech i celé oratorium najednou a jediné, co jsem cítil, byly tuny patosu. I počal jsem se pídit po tom, co o skladbě říká autor, byť myslím, že by to nemělo být důležité, neb dílo má hovořit samo za sebe.

A pak mi to všechno v jednu chvíli došlo: Paul McCartney zničený ze smrti Lindy dal naprostý průchod všem svým citům a emocím, které ve své tvorbě jednou více, jindy méně úspěšně halí a skrývá do jinotajů. "Ecce Cor Meum" je celé na plná ústa o lásce a jak bychom bez ní nebyli ničím, o hudbě a jak bychom bez ní nebyli ničím a o velkém dojetí z toho, že díky lásce a hudbě, těm dvěma velkým čarodějkám, všechny těžkosti života nakonec zvládneme. "Odstraňte lásku a jsme zničení / odstraňte lásku a jsme ztraceni / odstraňte lásku a jsme zničeni / ztraťte ji a jsme ztraceni," zpívá sbor v části "Spiritus", "Hudba, hudba, hudba / naplňuje nás radostí / radostí být zde / zde v tvé písni / přímo v srdci nádherné písně / kde náležíme jeden druhému / pomáhá nám objevit moudrost," zase v části "Musica". A stejně přímočaře dojímavá a plná patosu je i hudba. Jenže patos bez melodie, ze které mrazí v zádech, a dojetí bez melodie, která by vháněla slzy do očí.

"Ecce Cor Meum" alespoň pro mne postrádá trochu toho tajemna, nějaký závoj, který je třeba alespoň zlehka odtáhnout, abychom popatřili na umělcovo srdce. To je naopak servírováno na stříbrném podnose i s oblohou a křičí, že je smutné, ale že miluje svět, lidi a hlavně hudbu, a proto svůj smutek překoná. Já to McCartneymu věřím, ale na mne je to všechno podáno příliš přímočaře a příliš upracovaným způsobem bez lehkosti a nadhledu, kterého (jak dobře vím) je tento skladatel schopen.