Staind byli (a někdy pořád jsou) neprávem označováni za jednu sebranku z té nu-metalové hromady, co vznikla mezi lety 1996 - 1999. Staind nikdy nehráli nu-metal, naopak se vždycky odvolávali na grunge a otevřeně přiznávali, že lehce kopírují Nirvanu nebo Alice In Chains. Z celkového zvuku to samozřejmě bylo cítit, debutové album "Tormented" bylo řádně rozčílené, ostré a především grungeové. V Americe se dočkalo velmi slušného prodeje. Komerční průlom, který znamenal dveře do MTV a hraní v prestižních (a velkých) prostorách, však nastal až v roce 2001 s albem "Break The Cycle", svou slávu potvrdili o dva roky později na "14 Shades Of Grey". Jenže to bylo v Americe, v Evropě byla situace zcela opačná. Ze střízlivého pohledu zcela průměrná alba se tady neprodávala, ačkoli promo a snaha vydavatelů rozhodně byla.

V roce 2003 se Staind pokusili zorganizovat evropské turné, které však padlo dříve, než začalo. Důvod byl jednoduchý - nezájem ze strany jejich posluchačů, kterých zřejmě v Evropě bylo a pořád je minimum. Staind nelze odmáznout s tím, že jsou špatnou kapelou, tento výběr však ukazuje, že jsou kapelou průměrnou, která k potvrzení průměrnosti vlastní i nějaký ten hit. Například "So Far Away" zná každý, ačkoli zřejmě netuší, že je od Staind. Hodně se mi líbí i "Zoe Jane", středně pomalá skladba s gradujícím závěrem, který se chvíli přenese i v symfonický orchestr, aby konec opět skončil vybrnkáváním tklivé melodie a smutně podbarveným zpěvem. I z tohoto výběru poznáte, že Staind vždy uměli lépe pomalejší písně, nebo ty jako by smutně agresivní, co sice mají mohutnou kytarovou clonu, ale zpěv jim dává naléhavý a ubrečený nádech. To je ostatně slyšet i na rádiové "Right Here".

Staind prostě nejsou kapelou, co vychrlila mnoho hitů a má na to vydat best ofku, ale jsou kapelou, co seřadila chytrý výběr, který doplňují čtyři akustické verze písní, co navíc rozhodně nezní hloupě. Sice je znát určitá vazba na "Unplugged In New York" Nirvany, písně se snaží naléhat podobným stylem, i grungeový základ k tomu nabádá, ale Nirvana to není, jsou to Staind se specifickým hlasem Aarona Lewise. Tenhle výběr se prostě poslouchá dobře. Zatím to vypadá, že Staind se z hudebního pole pomalu stáhnou, v tom případě je toto důstojné rozloučení. Příjemný poslech, při kterém se střídají ostré a špinavé kytarové linky s jemným baladickým akustickým zvukem a drásavým hlasovým projev. Jako nenáročný poslech "The Singles 1996 - 2006" baví.