Když se před dvěma lety dala glamrocková formace Mötley Crüe znovu dohromady, svorně všichni její členové říkali, že se sice pořád nenávidějí, ale umějí se již tolerovat. Je nad slunce jasné, že všechny kluky v kapele v čele s Nikkym Sixxem štve velká popularita Tommyho Leea. A dost možná kvůli tomu se Lee rozhodl prezentovat sólově. Není to tak dlouho, co tvrdil, že u něj již nad všemi drogovými a sexuálními eskapádami zvítězila hudba. Potvrdit to měla tato další sólová deska "Tommyland: The Ride", na které uslyšíte plno populárních hostů a především přímočarou písničkovost s důrazem na nosnou melodii. Zdaleka to nezní jako Mötley Crüe a opravdu jen vzdáleně v některých momentech jsou cítit prvky kapely Methods Of Mayhem, kterou si Lee založil v roce 1999 za účelem prezentování moderněji znějící muziky.

Tommymu Leeovi se povedlo etablovat do současné rockové muziky. Tohle album zní moderně, jsou zde cítit prvky neo-punku (zejména "Tired" s hostujícím Joelem Maddenem z Good Charlotte), lehounce i ono tak profláknuté emo, jenže především je to novodobý rock, který se tváří, že řeže jako bič, avšak z celého alba vyzařuje něco, čemu se říká kalkul. Prostě je cítit, že jakákoli písnička z této desky se může použít jako singl do rádií. Samozřejmě to není chyba, ale nemůžete tedy čekat nic jiného než odlehčený a nenáročný poslech kytarových vypalovaček stejně jako srdceryvných balad ("Makin' Me Crazy" se zpěvačkou Dirty Harry je bezkonfliktní skladba, která svým únosně a sympaticky vlezlým refrénem a kombinací vychlastaného rockerského hlasu a nakřáplé Harry nutí podupávat a uznale pokyvovat).

V "Say Goodbye" dokonce uslyšíte Nicka Cartera z Backstreet Boys, ale zrovna tahle věc je z celé desky snad nejslabší. To daleko lepší je featuring Andrewa McMahona ze Something Corporate, který se prezentuje v hitu vystavěném jako z učebnice: akustická kytara - smutný zpěv - refrén drásavě procítěný a se silnou melodickou linkou - po refrénu ještě líbavé sólové kolečko na elektriku a šup s tím do rádií a dobýt co nejvíce vrcholů hitparád. Leeova sólovka je pestrá a producentsky dotažená, takže z celé "Tommyland: The Ride" sálá určitá vyhranost, v žádném případě to není odfláklé album.

Tak, teď to ještě podtrhnu a sečtu. Stárnoucí bouřlivák Tommy Lee nahrál desku, na kterou si chytře pozval plno hostů, takže každá skladba je z jiného soudku a neopakuje podobné fórky a postupy. Myslím si, že se mu povedlo na ni dostat uvolněnost, aby se v Tommylandu dýchalo čistě a nenuceně, bez vnitřního pnutí, takže žádný Neverland. Tommy není Michael... a nevím jak vám, ale mně jsou tedy prsaté blondýny stokrát sympatičtější než děti. Zkrátka tento land pravověrného rockera je zcela o něčem jiném - o hudbě. Lee už má za sebou taky svoje roky, ale myslím si, že to ještě není karikatura sama sebe. Alespoň tímhle albem to vyvrátil a ukázal, že umí napsat líbivé písničky, aniž by to byla křeč.