Ono je vlastně těžké něco novince Žáhy vytýkat. Je po všech technických stránkách tak dokonalá... možná až příliš. Od poslechu chce, velmi chce, vystoupit ze škatulky té nabušené klubové soul-funky partičky, co hraje hlavně (v tom nejlepším smyslu slova) pro zábavu - svou i tanečníků pod pódiem. Zdá se, jako by chtěla víc, dál, jinam. Otázkou je, má-li vymyšleno kam.

Kdysi dávno byla ještě kapela Tucet. Dvě kytary doprovázející živelného, charismatického, vtipného a přirozeného harmonikáře a zpěváka vlastních textů Marka Hlavicu, docílily společně s minimem prostředků maximálního efektu. S texty spíše bluesovějšího charakteru, na domácí podmínky však velmi nadstandardními a zbavenými většiny tradičních klišé, doprovázenými správně syrovými drhnoucími kytarami udělaly pro svůj žánr maximum. Diváci chodívali z koncertů nabití, pobavení, osvěžení. Pak teprv přišla Žáha. Tuctovský kytarista Petr Jurkovič ji zakládá s Markem Hlavicou, obklopují se ještě dalšími kytarami a plně elektrifikovanou rytmikou. To byl také pěkný čas. Přibylo více soulových prvků (to zejména po zapojení dechové sekce), písně byly alespoň z menší části stále v češtině, ona pro žánr tolik potřebná zašpiněnost byla stále přítomna. Koncerty bývaly výtečným zážitkem - oproti Tuctu i o poznání muzikantštějším.

Uplynulo pár let, první oficiální nahrávka Žáhy, několikeré odchody a zas příchody starých a nových členů, zpěvák se přejmenoval na SoulM (jméno Marka Hlavici je důsledně z bookletu eliminováno)... a na pultech se objevuje "nová" Žáha v novém obalu s novým repertoárem. Na hony vzdálená tuctovské poetice založené především na originálních textech, vzdálená i onomu přechodnému období "klubové" Žáhy. "Kiss The Rhythm!" je spíše stadionovou záležitostí, alespoň dokud si pod tímto souslovím budeme představovat velkoryse pojaté aranže, bezchybné výkony muzikantů a značné zpopovatění výrazu (a to není řeč třeba o zdánlivě nejpopovější písni alba "This Must Be A Miracle", ta má, na rozdíl od rutinních ploužáků typu "Wake Me Up" atmosféru).

Proč ne? Hrát blues nebo funk po klubech pro zábavu asi nejde věčně. Nebo alespoň máte-li profesionální ambice a předpoklady. Pak ovšem měl posun Žáhy nastat i v samotném obsahu hudby. Funk a soul mají své mantinely a svým způsobem by měly (alespoň ve svých čistých podobách) zůstat "pod zemí". Je tu nevyužitý potenciál schopnosti skládat nadprůměrné texty - nelze se vyhnout dojmu, že při zpívání těch anglických neoriginálních banalit musí SoulM trpět. Je tu potenciál výborných funkem a rockem odkojených muzikantů, profesionální dechové sekce, slušného našlápnutí, poměrně stabilní fanouškovské základny. Ovšem nevyužitý.

Poslechnete-li si vedle nové desky Žáhy novinky Monkey Business, J.A.R. nebo nedejbože Prince, zjistíte, že Žáha je přes veškerý technický pokrok zoufale neoriginální a začíná postrádat i autenticitu - jakkoli na pár místech dokáže být strhující (to zejména při písních podepsaných SoulM: "We're Good", "It's Gonna Be Never", "Almost Nothing"). Jinak jsou ale příliš vymydlení, navonění a bezchybní, pomalu a jistě tuctoví, takoví, jakých běhá po světě minimálně stovky.