Depeche Mode mají ze všech zahraničních kapel v Česku jistě nejoddanější fanoušky. Neexistuje žádná jiná obdoba slova "depešák". Když tedy coby ne-depešák píšu o desce DM jakožto skupiny, jejíž hudba se mi líbí, jsem tak vetřelcem v hájemství lidí, kteří o této skupině vědí mnohem víc než já. Budu tedy o albu "Violator" psát s jistým oparným odstupem, ale přesto nadšeně. K desce mám výrazné osobní vzpomínky vyplývající z doby, kdy vyšla. Již v srpnu 1989 spatřil světlo světa singl "Personal Jesus", do "sametovky" chybělo čtvrt roku, a když jsme se po divokých revolučních týdnech zase začali věnovat škole, z pokojů na kolejích nezadržitelně zněla "Enjoy The Silence"...

DM vždy oplývali schopností nalézat neotřelé hudební barvy – ať už to byly jakoby kovové industriální zvuky nebo do dnešních dnů sílící snaha o souhru elektroniky a živých nástrojů. Producentem "Violatoru" byl i Flood, jenž se podepsal o pár měsíců později podepsal též na zvuku alba "Achtung Baby" od U2. "Violator" obsahuje výrazné Goreovy kytarové riffy v "Personal Jesus" a "Policy Of Truth" stejně jako zasněné "Waiting For The Night" a "Blue Dress" s jemným předivem elektronických zvuků či téměř diskotékovou "Enjoy The Silence". DM z alba vydali čtyři výborné singly s nevšedními videoklipy – i v nich se odrazilo definování image, na které si DM (a následně fanoušci) vždy potrpěli: booklet, fotografie, videoklipy dělal Anton Corbijn. Jaká náhodička, že totéž prováděl s U2 na "Achtung Baby".

Po "Violatoru", na němž skupina výrazně vytříbila svůj svérázný hudební styl a image, následovala podle mne nejlepší deska DM "Songs Of Faith And Devotion" a další výborná "Ultra". A na konci milénia se k inspirujícímu soundu Depeche Mode a hlasu Davida Gahana nepokrytě hlásí i takové skupiny jako Paradise Lost a Moonspell.