Michal Prokop nedávno oslavil 60. narozeniny. Pořádná oslava se plánuje na 27. listopadu do pražské Lucerny koncertem, na který si pozval celou řadu muzikantů. V rozhovoru, který musicserveru poskytl, bilancuje svou dosavadní muzikantskou, politickou, podnikatelskou a moderátorskou činnost. Není divu, vždyť letos v zimě vydal velmi úspěšnou desku "Poprvé naposledy", která bez větší promotion vedla žebříček prodejnosti a fanoušci jí doteď skoupili několik tisíc kusů. Navíc se Michal Prokop vrátil na koncertní pódia - pro rok 2006 má v plánu kolem pětadvaceti vystoupení.

Kvůli propagaci vaší nové desky "Poprvé naposledy" jste absolvoval menší turné po České republice. Hrál jste na některých festivalech. Dá se to chápat jako váš návrat k muzice?

Já nemám žádné iluze, že bych se ve svých šedesáti letech muzikou nějak živil. Vždycky jsem měl muziku jako koníčka a hrál jsem spíš pro sebe. Pochopitelně mě těšilo, že lidi na koncerty chodili, ale obživa to pro mě nebyla. A přiznám se, že vydáním poslední desky letos v lednu jsem do toho spadl víc, než jsem předpokládal. Vydavatelská firma si dala jako podmínku, že k novému CD bude i turné.

Nebylo těch vystoupení málo?

Proč tak relativně málo hraju? Mám své práce dost a musel jsem si popůjčovat muzikanty z různých kapel a není tak jednoduché sladit termíny, kdy mají volno. Je to organizované pro rok 2006 ve třech vlnách. První vlna byla v dubnu, kdy jsme vyjeli do čtyř krajských měst - Prahy, Plzně, Zlína a Brna, kde jsme pokřtili tu desku. Druhá vlna jsou letní festivaly. A na podzim se pokusíme udělat sérii větších koncertů, které by měly končit také v Praze. Za celý rok by mělo být koncertů tak dvacet až pětadvacet. Kromě kapely Framus 5 mám ještě trio s Lubošem Andrštem a s Honzou Hrubým, tvoříme akustickou partu ve třech - dvě kytary a housle, kde se také zpívá, ale je to méně expresivní, hodně se instrumentálně hraje.

Zdá se, že vám to zpívá stále výborně. Jak vlastně dneska žijete?

Už tolik nepiju, už moc často po večerech nikam nechodím. Před čtyřmi lety jsem se odstěhoval na venkov, snažím se žít zdravě a víc spát a chodím na procházky se psem. Normální životospráva chlapa, kterému je šedesát let. Bydlím ve vesničce Velká Dobrá u Kladna. Jan Hrubý bydlí ve mlýně v Otvovicích, kde jsme mimochodem i zkoušeli poslední desku. Nejvíc času mi zabere příprava televizního pořadu "Krásný ztráty" - psaní scénářů, moderování, příprava. Do konce února jsem byl předsedou rady českého rozhlasu. Malým úvazkem učím na Filozofické fakultě mediální politiku a legislativu. To mi ale tolik času nezabere. Tento rok jsem se rozhodl víc věnovat muzice, moc mě to baví, díky desce zabírá mnohem víc času než jiné roky. Ale neumím v tuhle chvíli říct, jestli to vydrží déle než ten rok.

Když se podíváte na složení vašeho publika dnes a v minulosti, je tam velký rozdíl?

Docela dobře své publikum znám a doufal jsem, že lidé, kteří na mě chodili v 80. letech, na další desku čekají, protože mi to občas dali najevo. A to jsem odhadl správně. Mezitím vyrostli jejich děti a to mě těší o to víc, že na koncertech se objevují mladí lidé, i když ne teenageři, pro které tato muzika není. Na koncerty chodí mladí lidé ve věku mých dětí, to znamená mezi 25 a 35 lety. Otázkou je, zda deska nějakým způsobem překročí další mez, která za bolševika byla zajímavá. Pokud člověk nebyl v tehdejších médiích, byla to značka vysoké kvality. Dnes to platí do určité míry také, i když přece jen svobodná doba přinesla jinou roli médií. Stál bych o to, aby písničky hrála víc i rádia, což se zatím příliš nedaří.

Když jsem dělal před lety rozhovor s Vladimírem Mišíkem, říkal něco podobného jako vy a oceňoval, že na jeho koncerty chodí hodně mladých lidí...

Mé publikum je si s tím Mišíkovým nebo Janem Hrubým velmi podobné. Jsou to lidé z rodin hloubavějších, hledají v hudbě něco víc než kulisu. A hledají na těchto koncertech také více než jen zábavu nebo prostředí, při kterém se dobře ožerou.

Vy jste si za socialismu od Vladimíra Mišíka v podstatě půjčil muzikanty. Jemu tehdejší komunistické úřady zakázaly hrát a zpívat. Jaký to byl pocit?

Tehdy to bylo úplně něco jiného než dnes. V 80. letech to bylo jinak. To byla velmi krátká doba, kdy Vláďa Mišík nemohl asi dva roky hrát. Ono se falešně traduje, že jsem použil jeho kapelu. Ale to není pravda. Na projekt Kolej yesterday to byl jen jeden člověk z jeho kapely, a to Jan Hrubý. Ostatní neměli s ETC. nic společného. Teprve později část z nich přešla k nám, ale trvalo to asi jen rok a půl. To bylo holt dáno dobou. To, že přešli i ostatní k nám, vlastně za Honzou Hrubým a pak Honza odešel, to už je takový běh života. Když jsem pak byl v politice a k muzice jsem se jen občas vracel, tak mě bral Vláďa Mišík jako hosta na své koncerty a kapelu mi půjčoval zase jiným způsobem. Oni se na rozdíl ode mě hudbou živí stále. Dnes aby se muzikant uživil, hraje se dvěma třemi kapelami. Já jsem byl dlouhá léta mimo, tak si je dnes jen půjčuju. A děláme to tak, abychom nenarušili provoz jiných kapel.

Sledujete současnou hudební scénu? Můžete srovnat období 60. let, normalizaci a teď 90. léta?

Dnešní hudbu příliš nesleduji. Jednak mi to za ta léta ujelo, kdy jsem byl mimo muziku jako politik. A dnes už ani nemusím sledovat, co se kolem děje. Ucelený přehled o dění nemám. Dost těžko se mi hodnotí i srovnání vámi uvedených období. Už jsem to říkal několikrát a nerad bych, aby to vyznělo jako nějaké stařecké sentimentální cancy. Zdá se mi, že současná muzika ne že nemá kvalitu, to má, ale pracuje s tím, co vzniklo v 60. letech. Nic nového nevzniklo. Takový zásadní zlom, jako byl rock'n'roll či swing, nenastal. Všechny ty elektronické zvuky a ty vymoženosti techniky nepřináší nic tak zásadního.

Do politiky se vrátit nechcete?

Nastala jiná doba. Naše generace, která nastoupila v 90. letech, byla specifická. My jsme se zkoušeli amatérsky vstoupit do něčeho, co vyžaduje profesionalismus. Teď je tam příliš mnoho lidí, kteří se chtějí mocensky uplatnit a uživit. To mi samozřejmě strašně vadí. A jestli se chci vrátit? Vy dobře víte, že co chcete, není podstatné. K tomu, aby byl člověk v politice, musí být nějaká vhodná konstelace a musí ještě někdo jiný chtít, abyste tam vstoupil. Momentální politická garnitura má ale takových lidí, jako jsem já, plné zuby. Já si nemyslím, že politika je svinstvo, já dělal v politice rád a bylo to jedno z nejlepších období mého života. A možná se to časem změní. Zaplaťpánbůh, že už neřešíme to, co za totáče.

Sám jste řekl, že teď váš čas nejvíc vyplňuje televize. Jak vůbec vznikl nápad pořadu "Krásný ztráty"?

Když jsem končil v politice v roce 1998 a odcházel jsem z poslanecké sněmovny, tak jsem nejprve dostal nabídku od televize Prima, abych vytvořil talk show - televizní pořad o bývalých politicích. Oslovil jsem Honzu Lacinu, kterého jsem znal jako novináře a věděl o něm, že je zaprvé dobrý novinář a dělá dobré rozhovory, zadruhé má zkušenosti s prací v televizi. Skoro dva roky jsme na Primě dělali ve stejném týmu jako nyní pořad, který se jmenoval "Nic ve zlým" a který byl pořadem k desetiletí od sametové revoluce. Byl o lidech, kterým polistopadová politika změnila život nebo kteří do ní vstoupili.

Proč jste pak přešli s podobným pořadem do České televize?

Po roce a půl existence poměrně úspěšného pořadu na privátní televizi jsme dostali nabídku od nově zvoleného ředitele České televize Jakuba Puchalského, který se nás ptal, proč něco takového neděláme pro ČT. Tak jsem odpověděl, že zkrátka proto, že Prima nám to nabídla a Česká televize ne. Puchalský nám tedy takový pořad na České televizi nabídl. Asi půl roku nás lámal. Džentlmensky jsme ukončili "Nic ve zlým" na Primě a od roku 2000 jsme přešli na Českou televizi s pořadem podobného formátu - měl jsem opět dva hosty, kteří seděli na baru a já si s nimi povídal. Na Primě byl pořad ale mnohem víc orientován na politiku.

A to jméno "Krásný ztráty"...

Pořad se měl jmenovat podle mé písničky, která by zněla ve znělce. Tehdy byly dvě varianty. Buď "Hospoda na věčnosti", nebo "V baru jménem Krásný ztráty", obě z alba "Kolej yesterday". Režisérka pořadu Tereza Kopáčová tenkrát jednoznačně řekla, že podle ní je název "Krásný ztráty" lepší.

Není to tak dlouho, co se v Praze otevřel bar nazvaný Krásný ztráty. To je váš podnik?

Je to jen prostor v domě, který vyplňuje kavárna a bar. Tento podnik je pronajatý v soukromém domě. Našli jsme domácí, kteří tomu fandí a jsou rádi, že ten podnik tady mají. Jmenuje se podle našeho televizního pořadu. To byl nápad mého spolupracovníka a kolegy, s kterým dělám ten televizní pořad, Jana Laciny, že bychom otevřeli reálnou obdobu televizního baru. Tento prostor se nám podařilo objevit před rokem a půl. V březnu jsme oslavili první výročí. Já sám sebe definuji jako jakýsi pedagogický dozor svého druhu. A samozřejmě jsem majitelem ochranné známky názvu.