Psi mají v hiphopové mytologii zvláštní postavení. Na jedné straně jsou to funkoví sprosťáci, zkalení a vláční jako Mickey Mouseův pes Pluto, kterému se chce podobat Snoop Dogg(y Dog) a na straně druhé jsou zuřiví, naštvaní pitbulové s jediným životním cílem - zakousnout se do vaší nohy, roztrhat ji na kousky, nebo se na ni alespoň vymočit. Příkladem druhého je Earl Simmons alias DMX. Člen hiphopové kliky Ruff Ryderz si neužívá takovou slávu jako třeba Jay-Z nebo Nelly, ale z čistě komerčního hlediska dokázal něco, co žádný rapper, vlastně ani žádný jiný muzikant nikdy nedokázal - všech pět jeho desek stanulo v prvním týdnu na čele amerického žebříčku. Pokazil si to teprve před dvěma týdny, kdy jeho novinka "Year Of The Dog... Again" prohrála v souboji s výběrem "Now" o tisíc kusů a skončila druhá. Škoda rekordu, kdyby v Sony/Epic za něco stáli, mohli na poslední chvíli koupit těch tisíc kopií a DMX mohl v sérii pokračovat. A nebo mohl zbývající desky koupit DMX sám a pak je třeba rozdat dětem v sirotčinci. Mohl se tak dostat nejen na první stránku Billboardu, ale také na první stranu nějakého charitativního věstníku. Nic z toho se nestalo, "Year Of The Dog... Again" navždy bude deska, která ukončila jeho sérii. Pro nic jiného ostatně za zmínku ani nestojí.

Jeho debut "It's Dark And Hell Is Hot" z roku 1998 zněl, jako kdyby Tupac vstal z hrobu a natočil nové album. V dobách, kterým dominoval hip-popový génius Puffy, začal DMX znovu oživovat étos drsného, pouličního rapu. Ke své škodě ale nikdy své první album nepřekonal, desky se i nadále prodávaly slušně a DMX dělil svůj čas mezi častými pobyty ve vězení a hereckou kariérou. Šlachovitého chlapíka jste mohli vidět třeba v posledním americkém filmu Jet-Liho "Od kolébky do hrobu" ("Cradle 2 The Grave"), ale hrál ve více filmech a na rozdíl od většiny svých rapových kolegů rozhodně má na víc než na štěky. Když vloni ohlásil odchod do hudebního důchodu, vypadalo to, že se bude herecké kariéře věnovat naplno. Pak ho ale začala svrbět pusa, a rozhodl se natočit ještě jedno album. Šesté album v osmi letech plus dva výběry Ruff Ryderz a dva soundtracky dokazují, že DMX je pracovitý chlapík, ale při tom množství se jaksi nemůžeme moc divit, že desky znějí hodně odfláknutě. Speciálně dvě poslední alba ("The Great Depresion" a "Great Champ") už jen vařil z vody a žádné velké zlepšení nepřišlo ani po dvouleté pauze s novinkou "Year Of The Dog... Again".

K DMX vždycky patřily vykřikované texty, které dodávaly jeho rapu zvláštní, punkový rozměr. Přiznám se, že mi jeho štěkání textu nikdy moc nevonělo. Přišlo mi nepřístojné v žánru, kterému vládne smooth flow, který Rakim kdysi popsal jako "don't sweat the technique". Všiměte si, že když si Jay-Z nebo Nas pálkují smrtelné urážky, vždycky u toho vypadají nevzrušeně a chladně, o to je pak větší síla jejich slov. DMX oproti tomu nevydrží v klidu ani chvíli, hned se rozohní, vylítne z kůže a začne řvát. Řeknu vám, nepřál bych si být prodavačka v obchodě, kam si chodí kupovat rohlíky. DMX je nevyléčitelný uzlíček nervů, letos v květnu se popral v Londýně na letišti, protože si nechtěl připnout bezpečnostní pás, a jeho nekonečný boj se vším a všemi pokračuje i na jeho novém albu. Což o to, DMXovi řvaní rozhodně přineslo popularitu u bílých fanoušků hip hopu, kterým černí punkýši Bad Brains připadali moc intelektuální, ale potřebuje pořádný beat, aby to mohl rozjet. Mezi námi, naposledy se mu to povedlo tak před třemi lety, v posledním větším hitu "X Gonna Give It To Ya". Na "Year Of The Dog... Again" mu k tomu měli pomoci osvědční beatmakeři Swizz Beatz, Dame Grease (autor instrumentálek na jeho úspěšném debutu) a Scott Storch. První skladba a street singl "We In Here" nemohl být klišovitější, DMX rapuje do zvuku cvakajících spouští kvéru, houkání policejních sirén a výkřiků jeho crew, které znějí, jako by stěhovali tank do sedmého patra paneláku. První skladba nás mohla varovat, ve zbytku stopáže se nedočkáme ničeho překvapivého. Všechny příběhy jsme už slyšeli předtím, promenáda hostů je krotká jako v Mariánských lázních a povinné r'n'b jointy "Baby Motha", "Dog Love" s Amerií a "Blown Away" nudí k smrti. DMXova naštvanost se zúročí snad jen s bláznivým beatem v "Come Thru (Move)" s Bustou Rhymesem a nejuvěřitelnější písní je závěrečná "Lord Give Me A Sign". Což už je ale možná trochu pozdě.

Začínám mít poslední dobou pocit (a DMX mě v tom teď ještě utvrdil), že hudební průmysl je jen takový chudý příbuzný zábavního průmyslu. Nemám teď na mysli honoráře, které dostávají hudební publicisté, ale fakt, že rappeři jako DMX věnují svůj čas spíše filmu než natáčení pořádných desek. Minulý týden měla premiéru reality show "DMX: Soul Of A Man", která mapuje život potížistického rappera v každodenních situacích. Určitě to bude hit, DMX udělá dost vylomenin na každý díl zvlášť. "Year Of The Dog... Again" tak berte jako nemastné, neslané rozloučení s jeho rapovou kariérou.