Byla nebyla jednou jedna studentka uměleckého klenotnictví. Jmenovala se India Simpson. Během svých studií se naučila hrát na kytaru a začala si skládat vlastní písničky. S nimi pak vystupovala po různých kavárnách, až ji nakonec vítr dovál k řediteli vydavatelství Motown, s nímž už jako India.Arie podepsala nahrávací smlouvu. Za rok a půl byla na světě deska "Acoustic Soul", která jí vynesla devět nominací na Grammy, ale z předávání si zpěvačka neodnesla cenu ani jednu. Každopádně úspěch po vydání alba byl ohromný, a tak nahrávací firma nechtěla nechat nic náhodě a donutila zpěvačku neprodleně pracovat na druhé desce. "Voyage To India" už ze třech nominací na Grammy proměnila dvě. To bylo na přelomu let 2002 a 2003. India z alba vydala několik poměrně úspěšných singlů, například "Can I Walk With You" se dal zaznamenat i v Evropě, i když zrovna tenhle není tím pravým reprezentantem stylu, který si India vytvořila.

India.Arie je jednou z mála černých zpěvaček, která na vás nebude vystrkovat polonahý zadek ani se vás nebude snažit ohromit svým poprsím. Ona sama se svojí vlastní popularitě divila následujícím výrokem: "Hudební svět je rozdělen na černý a bílý. Já jsem si vybrala ten černý, asi proto, že jsem černoška, to je jedno. A moje písničky se tam hrají, jsem známá a to všechno, aniž bych musela ukázat zadek." India je totiž žena, která se vás bude snažit ohromit především svým nezaměnitelným hlasem a kytarou. Dohromady to tvoří jednu obrovskou duši, acoustic soul. Přesně tak, jak se jmenovala její první deska.

Ta třetí s poměrně dlouhým názvem "Testimony: Vol. 1, Life & Relationship" by se dala označit za takového vyspělého pokračovatele prvních dvou předchůdců. Stále je to deska obrovsky ženská, rozdíl od "Acoustic Soul" a "Voyage To India" je, že zatímco na nich to byla ještě "holka odvedle", tady už je to opravdová dospělá žena (což nám sděluje i sama India v poměrně rozsáhlém úvodním povídání v bookletu). Když jsem přibližně před rokem měl možnost slyšet původní verzi prvního singlu "I Am Not My Hair", říkal jsem si, že sice je to skladba made by India.Arie se vším všudy, ale přiznám se, že (s výjimkou textu) už mě nedostala tak, jak její předchozí tvorba. Proto jsem nesmírně rád, že na desce se objevila v remixové úpravě, v níž hostuje Akon (původně byla skladba "I Am Not My Hair" nahraná jako duet se zpěvačkou Pink, ale údajně to moc nefungovalo, tak vyšla v původní verzi jen s hlasem Indie, a teprve později po zremixování došlo na spolupráci s Akonem). Sice jsou v ní poněkud potlačeny prvky sdělující tohle je song Indie.Arie, ale na druhou stranu je daleko víc "našlápnutá". Většina skladeb ale zůstává ve středním či pomalém tempu, které Indii sedí nejvíce.

Stejně jako u prvních dvou alb, všechno začíná typickým intrem, tentokrát však akustickou kytaru střídá klavír. Poprvé se také setkáme s coververzí. India se rozhodla natočit skladbu "The Heart Of The Matter" Dona Henleyho, která hlavně z hlediska textového na desku zapadá naprosto skvěle (dokonce i fanoušci, kteří si neprostudovali booklet nebo neznají původní verzi, věří, že tuhle písničku napsala India). Kromě zmiňovaného Akona bychom mezi hosty na desce našli například Rascall Flats, konkrétně ve skladbě "Summer", což je tak trochu spojení soulu a country. V "I Choose" se pro změnu setkáme s kytarou Bonnie Rait. Pokud jde o další spolupráce, částečně jde o pokračování "Voyage To India", jelikož pár skladeb napsala a produkovala se Shannonem Sandersem, který se na ní podepsal pod většinou skladeb. Částečně jde ale i o návrat k "Acoustic Soul", a sice v případě spolupráce s Markem Batsonem ("These Eyes") a Tonym Harringtonem ("There's Hope"). Rozhodně se nedá říct, že by to byl krok špatným směrem, ale osobně trochu postrádám písničky s Blue Millerem, s jehož spoluprací India psala a nahrávala ty nejkrásnější. Na druhou stranu nouze o ně rozhodně není. Za naprostý klenot desky a vůbec celé zpěvaččiny diskografie se dá považovat "India's Song", postavený na akustické kytaře, perkusích a udu. Neméně povedené jsou zasněná "Good Morning" či smutkem prodchnutá "These Eyes".

Nová India.Arie je stále ta, na kterou jsou posluchači zvyklí, ale přece jen je v něčem jiná. I když je kytara její nejoblíbenější nástroj, nesnaží se ho za každou cenu tlačit v každé skladbě do popředí. Už teď hořím nedočkavostí, jakou podobu bude mít "Testimony: Vol. 2", které by se mělo věnovat lásce a politice, a je více než jasné, že prim budou hrát především texty. Do té doby si ale budu v klidu užívat "Testimony: Vol. 1", neboť tohle je jedna z těch desek, která se vám nikdy neoposlouchá.