To, co Jack White načal na poslední řadovce The White Stripes, dokončil v projektu The Raconteurs, dalo by se říct. Asi prostě potřeboval pauzu, ne White Stripes zrušit, ne to s Meg White zabalit, ale jen si odpočinout a nahrát něco jen tak v pozadí hlavního zájmu pro radost a vlastní potěšení či potřebu. Něco jako znova po letech projet covery svých idolů - jak by asi zněly "Satisfaction", "Brown Sugar" nebo "Whole Lotta Love" vybrnkávané Jackovou španělkou na koleně v domácím studiu polepeném plakáty a vlajkami idolů ze šedesátých a sedmdesátých let? Jistě ne hůře než Bowieho "The Man Who Sold The World" v podání tehdy depresivního grunge modela Kurta Cobaina. Zakouřená a muzikantsky dotažená bokovka Jacka Whitea z The White Stripes, to je projekt The Raconteurs. Nebo The White Stripes bez Meg v roce 2006. Nebo nová kapela a její debut.

Na úvod tu máme zahřívání kytarových komb a zesilovačů na stoneovských riffech a usekaných exhibicích Pageova gibsona (těchto dvou se dnes asi nezbavíme), Whiteovu hlasovou rozcvičku a taky hit "Steady As She Goes". Dvojka "Hands" uvozená nejgeniálnějším riffem, co nikdy nesložili Jimmy Page, Keith Richards a The Edge - hravost Rolling Stones, přímost a důraz Led Zeppelin mírnící se vyčistěným a nadneseným zvukem U2. Jack White si to v The Raconteurs zkrátka užívá. Natahovanými popěvky počká na kytarovou smršť v závěrečném finiši. Mimo čistě razantních proriffovaných sekvencí tu máme i romantická bluesová minisóla a kytarové vyhrávky. Třeba balada "Together" s nadějí, že jsme stále ještě spolu, a pořád to nebolí. Jako na konci prolitá flaška vodky v jakoby poslední noci na světě v nejzapadlejším newyorském pajzlu. Čas otočit se a říct sbohem, ale někdy to prostě nejde.

Poslední mileneckou romanci střídají opět kytary protkané démonickými ruchy Black Sabbath a melodikou našeho starého kámoše Jimmyho, Page ne Hendrixe (však on se ani Jimmy nepíše, že? - pozn. kor.). "Yellow Sun" nás z hlasitého Detroitu zavede do šedesátých let sanfranciských klubů, volnosti beatnické generace a mariánou vypálené batikované lásky květinových dětí. Po kamarádském vybrnkávání v newyorských klubech a dvojhlasých onanií "Call It A Day" se zjeví The Doors bez Jima Morissona, které vede psychedelicky zhýralý a zároveň pozitivně rozladěný zpěv Jacka Whitea do závěru romanticky sentimentální oldies kytarové jízdy bez nadbytečných pocitů, velkolepých klišé a samoúčelně vytvářených emocí.

White se na desce uvolnil, zahrál, co chtěl nebo dokonce i potřeboval. Vyzpíval se z nudy, stereotypu, bolesti. K dokonalosti dotáhnul poslední desku The White Stripes "Get Behind Me Satan". Vyřádil se. Uctil stále aktuální hrdiny mládí a dal se do pořádku, aby zase mohl vše začít s čistým štítem. Tak a teď nové The White Stripes. Chcete něco na závěr? Nechcete přece, abych vám tvrdil, že jde asi o nejlepší letošní desku, že ne?

Album: The Raconteurs - Broken Boy Soldiers
Hodnocení: 10/10
Celkový čas: 34:37
Skladby: Steady As She Goes, Hands, Broken Boy Soldier, Intimate Secretary, Together, Level, Store Bought Bones, Yellow Sun, Call It A Day, Blue Veins