Roba Zombieho snad není nutné dlouho představovat. Je mu přes čtyřicet, vdechl život White Zombie, aby jí ho v roce 1998 zase vzal. Už ale za doby bílé zombie se věnoval své samostatné sólo dráze. Právě ten rok, kdy zanikla jeho mateřina, vydal svůj první počin "Hellbilly Deluxe", tak moc opěvovanou desku s Grammy na dohled. Po této atomovce přišel další nálet pod titulem "The Sinister Urge", ale až po tříleté pomlce. A nyní, po pěti letech, tu máme hudební CD nosič "Educated Horses". Některé mohl zklamat, protože po takové době mohla většina lidí očekávat smrtící nášup. A místo toho došla poměrně odpočinková nahrávka, kterou by posluchač přiřadil spíš ke klasickému rockovému zjevu. A co s tím? Je to opravdu tak špatné?

Jako znělka z westernové kovbojky desku otevírá "Sawdust In The Blood". Nesmělý začátek a dohra na španělku. A potom... "American Witch". Slušný kousek s rýpavým textem a s nadšením bych přijala, aby to tak zůstalo. Bohužel "Foxy Foxy" mé prosby nevyslyšela a suše vydržuje vyvolané napětí s pocuchanou voltáží a špatným tikotem nefunkční bomby. Trochu více naděje ukrývá "17 Year Locust". Tady mě jednoznačně zaujalo úvodní kytarové škroukání a uvědomuju si, že jsem se ještě nezmínila o personách společnosti, v níž se placka rodila. O tom za chvíli. Ani třetí song v sobě nemá to pravé ořechové, a tak "The Scorpion Sleeps" zní jako rajská hudba. Nechválím nadarmo, po tom páru časvyplňujících stop se skrz repráky do pokoje konečně dostává temperamentní hravost crnklá vypočítavou bestiálností a mírným stupňováním napětí.

Další takovou vroucí parádou by mohla být "Let It All Bleed Out". Vrčení, chraptivý hlas, krapítek řvaní a do toho nesměle zasazené kostelní zvony. Může být, líbí se. Jenže proč se vždy v tom skoro nejlepším přestane? Rozparáděného posluchače "Death Of It All" víc naštve, než uklidní a plouživým tempem moc nenadchne. Chtělo by to pořádnou jízdu, a proto je tu "Ride". Je to slušná skladba, z technického a muzikantsky promakaného hlediska by se mohla řadit k těm dobrým. Jak je ale slyšet, na nahrávku se posluchač nemůže dívat jako na klasické dílko Roba Zombieho. Nabízí plno zajímavých chutí, ale ne moc promyšleně posazených vedle sebe. Narážím teď na "The Devil's Rejects" a "The Lords Of Salem". První z nich by slušela nějaké střílečce ze západu a druhá je zase těžkým rockem načichlá drsňárna.

Zklamání je na místě a skalní fanda se může cítit i rozhořčeně. Od umělce Robova formátu by se taky dalo očekávat víc než odpočinková deska s uměle navozovaným rázem, bez kontrastu ohně a ledu a bez pořádně pálivého chilli. Nepomohl ani kytarák John 5 od Marilyna Mansona. Je v pořádku, že ta hudební není jediná scéna, kde se Rob angažuje, a doufám, že jeho filmy nejsou jako "Educated Horses". Pokud chtěl zpěvák vydat nějakou desku, rozhodně mu to postačí, ale těžit ze své pozice hvězdy a celebrity by zas až tak nemusel.