Zatímco většina debutujících seskupení hledá a pátrá a obdivuje a baští a vykrádá a napodobuje a vylepšuje (nebo se jenom marně snaží vylepšit nevylepšitelný) osmdesátý léta a možná taky kousek toho přelomu ze sedmdesátejch, i když obecně jsou to spíš ty osmdesátky, australští Wolfmother brousí až do dob, kdy se Ozzy rozhodnul, že udělá všechno proto, aby v roce 2006 vypadal jako živá mrtvola, co ani netrefí na pódium, a kdy Led Zeppelin slavili svoje největší úspěchy, brali hodně LSD a tak. Vždyť to znáte. Z časopisů nebo knížek, co jste si třeba nakradli v knihovně, abyste se o hudbě dozvěděli co nejvíc, protože historie je věc zajímavá a ta hudební zrovna dvakrát. Narážka. Tohle ohlídnutí se trochu jiným směrem než ostatní s sebou přináší tu pověstnou špetku svěžího vzduchu (teda pokud se to tak dá říct, osobně neznám nikoho, kdo by to někdy udělal/zvládnul), protože první šestiletka novýho milénia je hodně přeosmdesátkovaná. Madonna by mohla vyprávět. Takže tahle věc se dá brát jako výhoda.

Neříkám, že kapel, co se inspirují až takhle zpátky, je málo, ale rozhodně jsou, co se toho, jak jsou na očích/uších, týče, oproti 80's influenced partám docela v množstevní nevýhodě. Je to hezký, když někdo slovo eklektický chápe i víc dozadu než ostatní. Wolfmother začínají zostra. Prostě & jednoduše zpěvák zakvílí do mikrofonu stylem herečky, co si právě odbyla svejch patnáct minut slávy ve filmu Wese Cravena, a kapela začne (opět) zostra ten typ riffu, co se vám hned dostane pod kůži. Má to šťávu, smrdí to minulostí, baví to. Další track už bez zakvílení, ale s docela stejným modelem. Jedeme po kolejích. Pořád to smrdí minulostí. Rockovýma koncertama, kdy bylo špatně, když se polovina kapely vypravila na pódium a nebyla pod vlivem. Led Zeppelin & Black Sabbath. Pak dojde na ty pomalejší.

Když něco evokuje něco, co už tu bylo předtím, nutí to (chtě nechtě) ke srovnání. Takže Wolfmother jsou rozhodně divočejší a afektovanější než kapela kolem Page a Planta, což je určitě daný tím, že i když teda zpěvák Wolfmother má háro jako svině, určitě jeho kapela nebere tolik drog jako kluci z Led Zeppelin. Tady bych řekl (kacířsky), že je to lepší. Ano, lepší než Led Zeppelin V TOM SMYSLU, ŽE MĚ TO VÍC BAVÍ. Jakmile ale Wolfmother zpomalí, už to nějak není ono, což je určitě daný tím, že i když teda zpěvák Wolfmother má háro jako svině, určitě jeho kapela nebere tolik drog jako kluci z Led Zeppelin. Tady bych řekl, že je to horší. Ano, horší než Led Zeppelin V TOM SMYSLU, ŽE MĚ TO BAVÍ MÍŇ. A vůbec, tenhle debut je hodně zvláštní deska. Prostě si ji můžete pustit kdykoliv, je dobře zahraná, zvuk je správně cejtit tím, čím Wolfmother chtěli, aby cejtit byl, z technickýho hlediska jí zkrátka není co vytknout. Jenže pak nastává okamžik, kdy eponymní deska Wolfmother není v přehrávači.

Člověk si chce něco poslechnout, oči mu sjedou na krabičku s tímhle a on se sám sebe ptá, proč by si to měl pustit. Sorry, ale po sedmi poslechnutích fakt nevím, jakej důvod bych tady měl odprezentovat. Nic mě nenapadá. Mohl bych to zkusit s tím obligátním - jestli máte rádi Led Zeppelin/Black Sabbath, přičtěte si k výslednýmu hodnocení dva body. Jenže bych taky mohl říct, že jestli máte rádi Led Zeppelin/Black Sabbath, tak si dva body od výslednýho hodnocení odečtěte. V době internetu je všechno strašně snadný, a tak moje rada zní taky docela jednoduše: Zkuste to a uvidíte. Teda uslyšíte.