Cesta na Benátskou noc pro mě byla krušná, nejdříve mi bylo kvůli parkování rozmluveno jet autem, poté jsem nesehnal místenku do autobusu a do třetice, když už jsem se do autobusu, co jel kolem poledne dostal, byl jsem svědkem zkolabování jedné slečny, která evidentně nedodržovala pitný režim. Ono v autobuse bylo příjemných padesát stupňů, takže se nebylo čemu divit. Na místě v Malé skále už bylo vše v plném proudu. Všude davy lidí, plno stánků a nesčetně stanů. Většina místních zřejmě má kšeftařské sklony, a tak jste všude ve vesnici naráželi na pípy, grily a točící se selátka, co měli místní umístěny ve vratech do zahrady. I my jsme nakonec za necelé dvě stovky přespávali na zahradě jedné postarší paní. V backstage jsem se poprvé potkal s fotografem a od oroseného moku a příjemného stínu se nám do té výhně vůbec nechtělo.

Den první

Ale samozřejmě jsme se do ní dokopali a v Evropa 2 stanu jsme zkoukli Post-It. Ti měli své vystoupení trochu zkomplikované, protože je narušil nálet vos, a dokonce museli být zavoláni deratizéři, aby vosí hnízdo odstranili. Post-It měli zpočátku problémy se zvukem, ale po dvou písních už to bylo v pořádku a poprvé rozskákali benátské publikum. Na hlavní stage už se připravovali Wohnout. Odvedli standardní práci, ovšem působili trochu unaveně a vypadalo to jako, že hrají jen pro to, že prostě musí. Zahráli i novou píseň z připravovaného alba "Polib si dědu", trochu tvrdší věc sázející na kytarový riff. A tak se možná na podzim opravdu dočkáme nejtvrdšího wohnoutského alba. Publikum bylo trochu malátné, asi za to mohlo to příšerné vedro. Sotva dohráli Wohnouti poslední notu, spustily mraky spasení v podobě průtrže mračen. Utekli jsme se schovat do press-centra. Ovšem jen na chvíli, protože jestli to byla dvacetiminutové bouře, tak možná přeháním. Poté co ustala, jsem se šel podívat, jak je to s tou Dogou naživo. A bylo to přesně tak, jak jsem očekával. Publikum se pěkně vyměnilo a pod pódiem se shromáždili příznivci drsné trojky Doga-Arakain-Škwor. Frontman Dogy Izzy si pro své věrné fanynky přichystal jedno malé (jo, já vím, že zas tak malé ne) překvapení. Rockeři srdcem i duší házeli hlavami do všech stran a metalovo-rockovou smršť si užívali. Trochu mě překvapilo, že ve stejnou dobu proti sobě hráli Arakain a Petr Kolář, ale co, fanoušci Arakainu už na něj stejně určitě zanevřeli. To byl od pořadatelů taky docela průšvih. Vždy hrála totiž trojice kapel a pokaždé začínaly ve stejnou dobu. Takže ani náhodou nešlo stíhat vše a bylo třeba si hodit korunou. Škoda, tohle je dost závažná chyba.

Vzduch byl po dešti najednou zase lehčí a toho využili Die Happy. Marta Jandová hýřila dobrou náladou a koncert v Česku si opět užívala. Bavilo ji to skoro stejně, jako jejího poskakujícího, rozjařeného a hlavně pyšného otce Petra Jandu, který se přijel podívat. Die Happy měli parádní nejen zvuk, ale i světla. Aparatura byla na hlavní stage až nezvykle kvalitní a nad kvalitou světelného parku si zase pomlaskával i náš fotograf. Ale zpět k Die Happy, ti zahráli průřez svým repertoárem a vše zakončili písní "Goodbye", skvěle koncertně předělanou na reagge mazec, který se postupně přelije do nu-metalového a značně chytlavého refrénu. České publikum reagovalo hlavně na rádiové hity, ale celkově je třeba říct, že Die Happy naživo umí a Marta Jandová vše podtrhuje bezprostřední komunikací s publikem, na což se na Benátské noci slyšelo. Nastalo půlhodinové čekaní, poté se již Českým rájem rozlilo temné intro a Scorpions vtrhli na scénu. Pódium měli speciálně předělané pro svou show, přičemž slovo show podtrhuji. To je totiž hlavní naplní této německé legendy. Škorpíci sice stále umí, prsty jim po kytarách skáčou skvěle a metalové vyhrávky rozhodně nezapomněli, ale prostě už to není ono a z pódia dýchala nostalgie a trochu té vyčpělosti zároveň. Docela by mě zajímalo, nakolik má Klause Meine svůj zpěv vyhnaný počítačem a nakolik je ještě pořád jeho. Zpíval totiž skoro jako za mlada. Dvanáct tisíc diváků sice pozorovalo světelný a hudební cirkus rádo, však to také byly hlavní hvězdy, ale nejednalo se o nějaký velký kotel, spíš všichni pozorovali, občas uznale pokývali, občas od srdce zatleskali, ale také si i sem tam zívli. Samozřejmě zazněly hity jako "Holiday", "Still Loving You", "Another Piece Of Meat", "Send Me An Angel", ale i provařená pískačka "Wind Of Change". Scorpions hráli slušných sto padesát minut. Hudebníci jsou to skvělí, klobouk dolů, ale některé metalové pasáže nebo série několika, pro neznalce kapely zrovna ne moc zajímavých songů za sebou, způsobily, že jsem se občas nudil. Naprosto však chápu nadšení fanoušků skupiny i příjezd polského fan-klubu. Děkuji; bylo to zvláštní, jsem rád, že jsem koncert těchto matadorů viděl, ale podruhé už bych nemusel. Koncert odborníků přes srdce lámající ploužáky se v této vlahé noci povedl a mluvilo se o něm ještě v neděli, dech mi však nevyrazil.

Noc však ještě ani zdaleka nekončila a se svým vystoupením vyrukovali Support Lesbiens. Ty jsem viděl v krátkém časovém rozmezí již po čtvrté a dost jsem si pozíval. Nejenže Supporti nemění playlist, on ani Kryštof Michal nemění své průpovídky mezi písněmi. A tak jsem již po čtvrté slyšel, že když byl mladý, hodně pil, ale v hlavě si vždy dokola opakoval, že se musí dostat domů, načež navázala "Gotta Get Home". Ale navštěvníci, v tuto noční hodinu již značně připití, si koncert užívali, zejména pak klišovité popovky typu "Cliché", já si radši pokýval hlavou nad vynikající "M.F. Stealing" nebo "No Brain No Pain". Večer nebral konce, Post-It se již v backstage docela motali, byla s nimi sranda, ale my jsme ještě chtěli shlédnout vystoupení Aleš Brichta Bandu. Jejich novinka dostala na musicserveru osm cejchů, a tak jsme čekali, jestli Brichta obhájí své umění i naživo. Obhájil. Určitě je míň kýčovitý než na svých sólovkách. Opět se shlukla sorta lidí, co tu předtím pařila na Arakain a spol. a jelo se nanovo, i když ve značně ochablejším počtu, protože hodně kožených bund již pospávalo, rozmístěno po areálu. Dnešní program pomalu končil, šli jsme doplnit tekutiny, aby se nám dobře spalo, ale ještě předtím jsem byl nucen navštívit WC, což byl asi nejotřesnější zážitek na Benátské noci. Bylo jich totiž málo, a když je něčeho málo, víte moc dobře, jak to dopadá.

Den druhý

Druhý den jsme se probudili totálně rozlámaní a jestli jsme spali čtyři hodiny, tak přeháním. Koncertní program pro mě začal až vystoupením Doktora PP. Zpívající inženýr v kravatě, libující si v hospodském rocku, v dobrém slova smyslu šílenec Petr Pečený, se na pódiu bavil, i když pod ním se začala valná část přítomných rozprchávat kvůli příchozí letní přeháňce. A tak si svoje ironicky vtipné, a někdy i trochu za hranicí vkusu přitroublé texty typu: "heeeej Temelín, už se těším, až si rozsvítím", zpíval skoro sám. Následoval Josef Laufer, který vždy na zvukaře houknul větu jako: "Hoď mi tam šestku!", a pak jel rokenrol. Třeba od Presleyho. Samozřejmě s playbackem a naživo jen zpíval. Tento vcelku otřesný zážitek mi měl spravit Karel Plíhal. Jaké bylo moje překvapení, když ve stanu, kde vystupoval, byla mnohem více slyšet dementní Lauferova playback show, než Plíhal a jeho kytara. Marné bylo pískaní diváků a doprošování se u zvukaře, který vždy jen rezignovaně rozhodil rameny. Značně rozladěn odcházím kolem Dalibora Jandy, o kterém se zde bohužel nedočtete, neb to bylo to poslední, co bych chtěl v tu chvíli trpět. Po pauze, kterou jsme si naordinovali u chmelového extraktu, jsme se vrhli na Blue Effect. Radim Hladík přijel na místo i se svým vnukem, který pozoroval zručného dědečka z pozadí. Kapela momentálně v čele s Honzou Křížkem má staré skladby předělané do trochu jiného oblečku. Byli jsme svědky čistě rockových vln, stejně jako záblesky do mnoha dalších žánrů. A to byste se divili, jak to vypadá, když si Hladík se svými mladými souputníky střihne reagge. Škoda, že měli opět vcelku mizerný zvuk (vystupovali v Evropa 2 stanu). Když však spustili "Sluneční stranu ulice", stan se proměnil v tančírnu, čímž se jasně ukázalo, že Blue Effect zabírá i po letech a to na všechny věkové vrstvy.

Protože se na hlavní stage nabral slušný skluz, schylovalo se k vystoupení Precedens o hodinu později, než bylo v plánu. Ten měl vystoupit jak s Bárou Basikovou, tak s Lili Marlene. Zahráli průřez svojí kariérou a zatímco Basiková svým hlasem hladila (ale svůdným oblečkem hladila i oči), Lili Marlene přidala trochu té hrubosti a valivé songy tak nabraly na naléhavosti a v některých písních i pěkně mrazily. Nejlepší bylo, když se obě zpěvačky setkaly najednou, to dostal Precedens nový rozměr. Kvůli již zmíněnému skluzu hráli sotva čtyřicet minut, z čehož radost zrovna neměli, ale co se dalo dělat, jako poslední zazněl nesmrtelný "Soumrak bohů" a adieu Malá Skálo. To Mig 21 měl svůj čas teprve před sebou. Areál podle mého zažíval kulminaci návštěvníků, a tak se v tento atraktivní čas (kolem osmé večerní) celá plocha do posledního místa zaplnila a na řadu přišla veliká zábava od Macháčka a spol. Jirka Macháček tradičně bavil, a když na konci splodil z patra Malé skále i hymnu, bylo opravdu málo lidí, co se nesmálo. Ale do euforie dostávali přítomné samozřejmě i svými kousky, co naživo bezkonkurenčně zabírají. "Malotraktorem", "Snadné je žít", "Slepic pírka", "Tančím", ale i novinková "Bývá mi úzko" jsou na open-airu prostě neodolatelné a člověk se baví, i kdyby nechtěl. Do toho bezprostřední Macháček, co bez problémů vyplní každé hluché místo a je vymalováno. Mig 21 jsou na letních festivalech vřele vítáni, umí totiž strhnout na svou stranu. Co na tom, že to zrovna není umění.

To Aneta Langerová už mi přijde na pódiu lehce vyčpělá. Co takhle nějaký nový repertoár? Vždyť tohle je už živě neuvěřitelná nuda, pořád stejné schéma a hlavně značně rozvařené písničky pořád dokola mne již neberou, ale přítomní byli jiného názoru a Anetě všechny ty srdcotepce opět zobali z ruky. Dost nažhaven jsem se přemístil do rozhicovaného stanu, kde právě ladil svou kajtru Tomáš Vartecký. Pětatřicetiminutové vystoupení Kurtizán z 25. Avenue byla parádní jízda. Masivní kytarové clony s chytlavými řvoucími refrény chodící hory, která si říká Simon, stály za to. Jen "Strach" nedovolil ani "Omylem" nakouknout slabým náturám do modrého stanu, kde by možná byli "Vyhozeni z kola ven" (nebylo místo pro "Isthwany"), ale pro vás, kdož jste nepřišli, vězte, že to bylo "Maso"! Maso, které však má nápad, zpěv je srozumitelný, Varťák je kytarista, jaký v Česku obdoby nemá a dohromady je to prostě jízda. Proto, když jsme vyšli ze stanu a zaslechli "Tabáček" a podobné hitovky, neměli jsme moc náladu a navíc o Chinaski už bylo řečeno snad vše. Zašli jsme si proto do backstage, kde nás mírně zasekl Jurda z Divokýho Billa a jeho přítelkyně, byl totiž už ve velmi dobré náladě a skvěle nás pobavil. Když však přišly Kurtizány, moc se nám backstage opouštět nechtěla, protože se to tady začínalo vyvíjet v dobrou pařbu a pokouřeníčko kolovalo pořád dokola a dokola a...

BSP se do toho opřeli hned od začátku. Na famózním Pavlíčkovi jsme se shodli, že kdyby se narodil jinde, mohl to být druhý Satriani. Ota Balage, ač je teď v hudebním ústraní, klávesové umění nezapomněl a Střihavka, to je kapitola sama pro sebe - rockový zpěvák extratřídy. Nebyly opomenuty pecky jako "Holka čapni draka" nebo "Země vzdálená", a ač publikum začalo býti opět znaveno, ještě se nemínilo rozprchávat. BSP vystřídal Hejmův Žlutý pes. Toho jsem viděl nedávno na Točníku, kde mě opravdu pobavil, a tak jsem se i teď těšil. A nezklamali mě, vychytané coververze "Satisfaction" nebo "Smoke On The Water" jsou v takhle noční hodině docela sranda. Když se k tomu přidají kousky jako "Indiánská dýmka míru", "Modrá", "Sametová" nebo nově i "Nádherný ráno", nelze netleskat. A to Žlutý pes nezapomíná na dnes již opravdu nesmrtelné blues-rockové věci jako "Hlava-mapa", či "Žlutý pes". Jejich vystoupení je zábava se vším všudy. Po nich patřila scéna Vilémovi Čokovi, který již trochu ovíněn bavil přítomné svými převleky, průpovídkami, ale i texty svých písní a samotnou hudbou. Čerpalo se především z jeho posledního alba "Běž pro ty šproty". Ač návštěvníci odpadávali, jak kdyby jim někdo podsekával nohy kosou, Vilda a s ním zhruba dvě stovky lidí se náramně bavilo, co na tom, že jsou tři ráno. Poslední kapela, které patřilo v neděli nad ránem pódium, byli Kryptor. Hrubý, blicími scénami protkaný death-metal byl místy trochu smíchu, hlavně když si frontman vzal slovo a začal něco chrčet. Ale co, taky již mají něco za sebou a poslední zbytky lidí zdatně mávali hlavami dopředu a zpět. Odchazíme do backstage a spát jdeme v krásných sedm hodin ráno.

Den třetí

Neděle pro mne začala silným kafem a kapelou Workshop, kde hraje výčepák z velmi dobré vinohradské hospůdky "U Naftaře". Jejich HC rock probouzel Malou skálu docela zdatně. Na většině přítomných však byla patrná velká únava, říkal jsem si, jestli tento třetí den má ještě cenu, tyhle dojížděcí dny, to už není nějak ono. Anna K zahrála všechny zásadnější písničky a její hlas byl po tom všem docela balzámek. Nemůžu si pomoct, ale stejně nejlíp znějí kousky z jejího posledního alba "Noc na zemi". Na zeleném pódiu to právě rozjížděla Vypsaná fiXa a jak jí mám rád, tak jejich set mě nebavil. Márdi už mě trochu štve, jak se v textu vždycky zastaví a místo zpívání to odříká. Jeho hlas taky nebyl toho dne zrovna ve formě a docela mu to ujíždělo. A moc nechápu zařazení "Krabice" do playlistu na fesťák, to je totiž snad to nejhorší, co fiXa kdy nahrála. To poslední, značně obměněné "San Piego" mi to vynahradilo. Jo, a abych nezapomněl, Márdi věnoval píseň "Drogový večírek" kamarádům Michalovi a Zdeňkovi z jedné kapely z Pardubic, která se nedávno rozpadla a ještě dodal: "Vaše kapela se seznámila na drogovém večírku... a pak šla do prdele." Věřím, že divadlo Františka Ringo Čecha a hra "Dívčí válka" mohlo být po tom všem docela odlehčující a zábavné, ale neměl jsem na to náladu a navíc jsem ho již jednou viděl, tudíž jsem dal přednost spánku. Mňága & Žďorp opět vsadila na nesmrtelné hitovky, které trochu rozlámané publikum stavěly znovu na nohy. Podobně na tom byl i následující Kryštof, který měl nevděčnou roli, že musel hrát asi před pěti stovkami trosek, ale na druhou stranu jako by slavnostně zakončoval Benátskou noc.

Benátská noc se z hlediska pořadatelů stoprocentně povedla, vždyť někde hlásili, že v jednu chvíli bylo přítomno i čtrnáct tisíc platících. Z hlediska běžného návštěvníka se to nejspíš povedlo také, až na nedostatek záchodů, někdy nesnesitelné vedro, jindy zase obrovskou průtrž. Ale to je úděl letního festivalu. Benátská noc nehraje na mladé talenty, nýbrž na osvědčená jména, což jí evidentně vychází a lidi chodí. Dokonce i taneční scénu prostě a jednoduše ignoruje. Teď akorát nezávidím obyvatelům Malé skály, protože co ti si tam museli vytrpět... Snad se teď do ulic vrhnou uklízecí čety a ty hromady odpadků uklidí, protože bordel tam zůstal opravdu hrůzostrašný. Ale byl to povedený festival, s povedenými lidmi. Ještě třeba dodat, že nenastal žádný větší problém, kdy by museli zasahovat hasiči nebo policie. Všichni se byli především bavit a o to jde.

Benátská noc, Malá skála, 28.-30.7.2006

Fotogalerie: