Od vydání debutu "17 lízátek" folkového Hromosvodu uplynuly dva roky, během kterých došlo k některým změnám v sestavě kapely, nicméně postava hlavní a nejdůležitější, kytarista, zpěvák, téměř výhradní autor a aranžér všech skladeb Ondřej Fencl dál vede svou skupinu za svým cílem, kterým je pevně se usadit mezi stálicemi české folkové scény. A dělá proto opravdu hodně, ba občas se zdá, že možná až poněkud mnoho. Mít v kapele velmi zručné muzikanty (včetně sebe), mít mnoho chuti a nadšení do skládání, koncertování a nahrávání, nechávat se inspirovat velkými vzory - to všechno je pěkné, ale nemusí to stačit. Je-li naopak oněch opravdových záblesků inspirace menšina, může přemíra snahy a snad i nedostatek nadhledu nad sebou samým a svojí prací působit, že výsledek je trochu křečovitý. A to se přesně stalo albu "Svitavy".

Prvním drobným problémem je, že nástrojové obsazení kytara, baskytara, bicí, housle, flétny je sice dosti bohaté, nicméně zejména housle a flétny mají velmi výrazný a specifický zvuk, takže aby patnáct skladeb znělo různorodě, je třeba opravdu velkého aranžérského talentu. Ovšem není každý Vítem Sázavským či Zdeňkem Vřešťálem, a tak písničky na "Svitavách" znějí až na výjimky ("Havran", "Konečná", "Blues pod Petřínem") velmi jednotvárně. Poslouchají se sice dobře, ale rozpoznávat jednu od druhé není úplně snadné. K tomu zpěv Ondřeje Fencla, jemuž nejvíce sedí přívlastek snaživý (příliš pečlivá výslovnost, cpaní emocí do každého verše a za každou cenu), a výsledek působí místy rozpačitě. Věřím, že na koncertech to může být slušný folkový nářez, ale studiová deska chce asi přece jenom něco trochu jiného.

A podobně se to má s texty. Asi nepřekvapí, že v tomto ohledu vítězí na celé čáře Fenclem zhudebněné básně Václava Hraběte. V tomto ohledu mu nelze nepřiznat i notný kus odvahy, protože doplnit v "Blues pod Petřínem" Hrabětovy verše vlastními je skutečně odvážné. Nakonec ale tato fúze nedopadla vůbec špatně až na formální stránku, protože jednotlivé sloky nedrží stejný rým. Nicméně aby se přiblížil svým vzorům, mezi které bych si kromě Hraběte dovolil tipnout třeba Nohavicu nebo Plíhala, bude to chtít ujít ještě menší túru od prvoplánovitých závažných či zamilovaných k lehce napsaným veršům plných metafor, které by Ondřej Fencl jistě rád psal (a myslím, že časem bude).

Zajímavým poznávacím znamením desek Hromosvodu zřejmě již zůstanou citace cizích slavných písní v jejich vlastních. Měl jsem trochu obavy, zda se nebude jednat o samoúčelné vtípky, ale přiznávám, že zejména Marsyas v "Konečné" a Janis Joplin v "Blues pod Petřínem" mají své místo, jsou využity vkusně a písním dávají další rozměr. Až se vtip a nadhled, s jakým citují tyhle skladby, prolne celou tvorbou Hromosvodu, bude tu na scéně výtečná folková kapela.