Tonight In Los Angeles

02.08.2006 15:40 - Benjamin Slavík | foto: facebook interpreta

Londýnská formace Razorlight Johnnyho Borrella konečně vydává očekávané druhé album. O této kapele jsme vás již informovali v rámci reportáže z festivalu mladých kapel v Berlíně, kde Razors také vystupovali. Teď je tu recenze na novou eponymní desku.
7/10

Razorlight - Razorlight

Skladby: In The Morning, Who Needs Love?, Hold On, America, Fall To Pieces, I Can't Stop This Feeling I've Got, Pop Song 2006, Kirby's House, Back To The Start, Los Angeles Waltz
Celkový čas: 35:02
Vydavatel: Universal
Jako by se z toho stávala nějaká obsese populárních indie kapel: za každou cenu se pokoušet znít jinak než na debutu, potažmo předchozí desce. Nejdříve The White Stripes, pak The Strokes, Yeah Yeah Yeahs, vyhrožují s tím The Killers a teď i Razorlight.

"Johnny Borrell je fakt blbec, ale v muzice se vyzná," jsou zajedno Pete Doherty a Carl Barat - ex-The Libertines - v otázce frontmana Razorlight. Byl to sice nějaký ten pátek před jejich debutovou deskou "Up The Bracket", co spolu hráli, ale přece. Johnny jim prý ukázal punk a kapely jako MC5, The Stooges, The Clash, zatajil The Who, odešel a založil Razorlight. První deska "Up All Night" klukům přinesla turné po stadionech s U2, nedávné předskakování The Who, hity a v Česku místo v reklamním spotu Vodafone. Druhé eponymní album buď mělo potvrdit britskou naději, nebo zařadit Razors do zástupu neoriginálních cool kytarovek. Ale nakonec je všechno úplně jinak. Razorlight znějí jinak. Dráždivá punková energie je pryč. Na to, aby dva roky po debutu vyzráli, je zase brzo a jestli se tak chce Borrell tvářit, pak potom v tom recenzent nevidí nic jiného než kalkul a přetvářku. Razorlight si spíš to všechno až nechutně hedónisticky užívají - hitparády, post populární mladé kapely, respekt zbožňovaných vzorů. A přitom ale zapomínají na to, že oni jsou rocková kapela, chtějí být přece rocková kapela. Tak proč zpívají o tom, že je všechno super a v pohodě? Když je v iPodu ohulíte, tak přes ně v metru stejně slyšíte hlásit další zastávku. Tohle má být rocková kapela?

Vše se daří, a tak zvolnili a začali hrát příjemné popové kytarové písničky. Dát to svojí holce, jinak velké fanynce Coldplay do iPodu, tak se jí budou líbit, což rozhodně není myšleno jako kompliment. Balada "America" je krásná. Nic nedávaj' v rádiu, nic nedávaj' v televizi, nemůžu tomu věřit. Razorlight zpívají o začátcích a koncích, o propitých večírcích mezi zhýčkanými rockovými hvězdami, o pocitech ztraceného Evropana v Americe či hvězdném prachu Los Angeles - o posledních dvou letech. Nebo že by se Borrell moc kamarádil s Bonem?

Někdo by se se slávou vyrovnal tak, že se začne stavět do pozice antihvězdy a všechno, co doposud udělal, bude popírat, což by byl pořád nějaký postoj, nějaký názor, nějaký rock'n'roll. Johnny a spol. se vším nechali unést a spolknout - užívají si to a ani nevědí, co by chtěli novou deskou říct. Třeba tohle - už nejsme indie. Pořád jsme indie, jen jsme našli svůj osobitej zvuk. Jezdili jsme s U2 stadiony, tak to už jsme snad velká kapela ne? A já jsem Johnny Borrell, indie legenda. Snad jedině to poslední by se dalo Borrellovi věřit, ale na jiné desce. Na albu, kde by ječel jako rozjetá dnes už na oko alespoň zdrogovaná rocková star a ne čistě zpíval o ničem a na dálku zdravil MTV. Bude to znít divně, ale třeba by Razorlight nějaká ta závislost dostala tam, kde by měli být. Drogy a rock'n'roll, to k sobě přece vždycky patřilo. Nejhorší na tom všem je fakt, že proti kapele a ani její desce se nedá říct nic špatného. Jsou to fajn písničky - hity mají pořád. Pořád se ve své přístupnosti nedostávají tam, že by byli podbízivé, jsou příjemné. Jen to působí jako holce říct "Miluju tě" jen tak mimochodem a dostat podobně vzrušující odpověď. Prostě jen tak mimochodem - Yeah, rock'n'roll lies.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY