Kdo zná mapu a může si dovolit krapet si na ní všímat, alespoň z části to nejspíš předpokladl. J.A.R., ta parta stárnoucích taťků, si to během výšlapu k sametu hudebních rozkoší na stará kolena rozmyslela a vydala se zpět do špínou prolezlého tábora prvopočátků. Pohlednicí z cest budiž "Armáda špásu", blátem zářící deska, která rozhodně rozhodí všechny, kdož tuhle skvadru mají za pohodlného snowboarďáka, co za přiteplených stenů něžňounce metamegamastí nad dokonalostí vlastní famílie. Z převážné části vyhlazený "Nervák" tam kdesi ponechali. Třeba se pro něj vrátí, až je zas napadne otočka o sto osmdesát stupňů.

Je to tak a ne všem fanouškům, kteří se k J.A.R. dostali až úderem mladšího repertoáru na brány komerčního úspěchu, se to bude líbit. Krom elegantního chill-outu "Made In Love", rozplývavého tripu "Doufám" či introvertní melancholie "Divoký tempa" je tu totiž dost písní, v nichž smečka srocená kol frontlajny Bárta-Viktořík-Klempíř bere styl skoro zapomenutých prvotin do léta cvičených (takže mnohem šikovnějších) rukou. Drtička "Jak ti je", momentální koncertní otvírák, je jedna z nejúdernějších, snad lépe řečeno nejdrsnějších věcí, která se kdy Jarům povedla, slova "Dělnické 69" ("Co ses, vole, učil doma, když ti fotr mlátil matku?") silně připomenou perverze typu "Kriminál" ("Kdo ti tady může zakazovat volizovat kluka?"). Podobnost není čistě náhodná, "Nevidomý národ" v úvodu zdraví znalce dodnes zábavného kousku "Mercedes Benz" citací "Hoďte tam tu dýmovnici", vsuvky "Zlaté struny" a "Paměť" i zásuvka "Zajíc" jsou roztomilými, i když rychle uvadajícími vzpomínkami na "Slušnost" či "Piškvorkáře".

Naopak nepřekvapí slova - opět jsou nádherná. Klempíř, za pomoci Bárty, Viktoříka a Holého, v nich znovu dokazuje až odrovnávající nadšení pro slovní hříčky ("Já jsem zvláštní znamení - panák"), zvukomalebnost ("Katanou kata seká tu kat") a dost možná nerozluštitelné šifry ("Náš jen Raška ví, kam diletant Eagle doplachtí"), tvarující osobní zpovědi, výlevy i výpady do pozornost zaslouženě budících výtvorů. Na paškál si bere sex ("Superpéro"), patrně dosti temnou minulost ("Dělnická 69"), z nezanedbatelné části i politiku ("Nevidomý národ", "Tvrďák socialistickej"), samozřejmě za pomoci nekompromisních hledáčků svých palných zbraní, jež neváhá mířit do vlastních řad. Přísným bubákem, kterého známe z pódia, nezůstává po celou dobu - dokáže se rozněžnit ("Made In Love"), třeba se i rozplynout ("Doufám").

Že Bárta umí víc než kdokoli u nás, že Holého práce se zvuky pobaví i folkaře, že rap - byť pro hiphopové fanoušky potenciálně nerapový - má drajv (kam se na Klempířovu barvu hlasu hrabe Bartoška), že muzikanti jsou pánové na správných pozicích, že to je všechno dotažené do posledního šroubečku, že kdovíco ještě, to už nikoho nešokuje. V případě J.A.R. jde o nevzrušivou sázku na správného koně, laťku situovanou ve výšinách, opět čistě přeskočenou a posunutou zase o kus výš. Dost se těším na koncertní verze "Armády", vezmu-li v potaz "Superpéro", které se už naživo hraje a v live verzi je o třídu lepší než ve verzi studiové, tuším, že rozhodně mám na co.

P. S.: Těším se taktéž na makrorecenzi mých kolegů, kterou můžete začít vyhlížet už za několik týdnů.